Kdo bude řídit euro v době nové energetické drahoty? O čelo ECB se strhl boj mezi jestřábem a favoritem Paříže

Nizozemsko a Španělsko podle očekávání nominovaly na prezidenta Evropské centrální banky (ECB) své někdejší guvernéry – Klaase Knota a Pabla Hernándeze de Cose. Španělova kandidatura v posledních hodinách nabrala na síle díky signálům z Paříže, která je podle Financial Times nakloněna jeho podpoře. Ale až příští týdny ukážou, usedne-li do křesla šéfa ECB skutečně jeden z nominovaných, nebo se na poslední chvíli objeví někdo třetí.

Vedle nejvyššího postu bude záhy třeba nově obsadit přinejmenším další dvě místa ve výkonném výboru ECB. Obmění se tak celá polovina vedení jedné z nejmocnějších centrálních bank světa, jejíž rozhodnutí významně ovlivňují i českou ekonomiku. Vícečlenná obměna skýtá prostor pro taktické hrátky evropských lídrů a zákulisní dohody velmocí, v nichž nebývá nouze o překvapení.

„Je důležité nalézt správnou rovnováhu,“ citovaly Financial Times nejmenovaného francouzského úředníka. „Tato rovnováha je již předmětem diskusí mezi francouzským prezidentem a německým kancléřem, protože je důležité mít jak rovnováhu, tak sdílenou vizi, a to nejen ohledně zúčastněných osob, ale také ohledně současného poslání ECB a jejích cílů v aktuálním kontextu.“  

Personální obměna v nejvyšších patrech centrální banky eurozóny probíhá v době, kdy bojuje s rostoucí inflací, jejíž příčiny leží z velké části mimo dosah měnové politiky. O to důležitější bude nepřipustit, aby se zdražení pohonných hmot a dalších energií vinou války na Blízkém východě rozlilo napříč celou ekonomikou a aby se na něj nabalovalo další zvyšování cen bez zjevné příčiny.

Tomu dokáže zabránit pouze víra firem i domácností v rychlý návrat k normální inflaci kolem dvou procent. Jen to udrží mzdové požadavky zaměstnanců na uzdě a zabrání tomu, aby se firmy snažily zdražení využít ke zvýšení svých ziskových marží. Základním předpokladem takového stavu je důvěryhodná a nezávislá centrální banka, jejíž měnovou politiku provádějí profesionálové vybavení odborností a reputací. K jejímu prověření by mohlo dojít, jestliže by například v některé ze zemí eurozóny propukla dluhová krize a hrozilo by, že se rozšíří.

Oba kandidáti se proto usilovně snaží ukázat se v co nejlepším světle, a to zejména v očích těch lídrů evropské jednadvacítky, u kterých zatím nejsou pro svou „měnověpolitickou minulost“ favority. Zatímco Knot se do povědomí Evropanů zapsal jako měnový jestřáb, tedy ten, kdo úpěnlivě hlídá inflaci i za cenu zbrzdění ekonomického růstu, Hernández se dosud projevoval spíše jako holubičí nátura, jež preferuje růst i za cenu vyšší inflace.

Jak Knot, tak Hernández se snaží tak trochu „převtělit“ jeden do druhého, aby oběma křídlům eurozóny nabídli komplexního kandidáta s vyváženými postoji. 

Knot se proto představitelům jižního křídla eurozóny prezentuje jako někdo, kdo není bezhlavým bojovníkem proti inflaci a vyznavačem vysokých úrokových sazeb za každou cenu. Hernández se zase snaží setřást pověst, kterou má u severních zemí: jako zastánce uvolněné měnové politiky či ten, kdo by měl pochopení pro angažmá ECB v pomoci rozpočtově neukázněným zemím eurozóny.

A právě napjatá ekonomická i politická situace v eurozóně, kde se příští rok bude konat několik důležitých voleb včetně hlavy státu ve Francii, stála v pozadí rozhodnutí Lagardeová ukončit své působení v čele ECB předčasně. Bankéřka chce, aby výběr jejího nástupce ovlivnil ještě současný prezident Emmanuel Macron, než ho na jaře pravděpodobně nahradí kandidát extrémní pravice nebo extrémní levice.

Jak Marine Le Penová, tak Jean-Luc Mélenchon totiž odmítají unijní rozpočtovou disciplínu a na ECB požadují, aby začala nakupovat francouzské dluhopisy a tím srazila rostoucí úroky z obřího státního dluhu. Dá se očekávat, že by z titulu své pozice protlačovali na místo prezidenta ECB člověka, který by byl ochoten takovou politiku provádět, což by mohlo otřást důvěrou v euro. Lagardeová proto cítí potřebu aktivně se zapojit do francouzské volební kampaně, což by z pozice prezidentky ECB – jež musí ctít přísnou politickou neutralitu – rozhodně nemohla.

Do konce roku bude živo

Spolu s výběrem nového šéfa ECB začala také horká fáze boje o nástupnictví v jejím výkonném výboru. Již začátkem ledna zamíří do Mezinárodního měnového fondu (MMF) dosavadní vlivná šéfka operací ECB na finančních trzích, Němka Isabel Schnabelová. V únoru odejde Lagardeová a obměnu v květnu završí odchod hlavního ekonoma, Ira Philipa Lanea.

A pokud by do čela ECB usedl Knot, musel by navíc předčasně odejít rovněž dosavadní člen výkonného výboru Frank Elderson, aby Nizozemsko nemělo ve vedení dva zástupce. I za Eldersona by pak bylo nutné najít náhradu.

Lídři států eurozóny se proto musejí urychleně dohodnout na nástupcích všech jmenovaných. Stane se tak nejspíš v rámci jedné velké dohody, označované jako „Grand bargain“ (Velký výměnný obchod). Ideálně by tak měli učinit do konce listopadu. Nabízí se zvláštní zasedání Evropské rady 26. a 27. listopadu v Bruselu, případně její poslední letošní jednání o tři týdny později. První neformální debaty ale lídři podle Financial Times povedou už tento pátek v Dublinu.          

Hernández v sobě hledá jestřába

Prvním kandidátem na post prezidenta ECB je – v abecedním pořadí – 55letý Španěl Pablo Hernández de Cos. Ten od července 2025 řídí Banku pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji, považovanou za centrální banku centrálních bank.

Předtím byl šest let guvernérem španělské centrální banky a současně členem Rady guvernérů ECB, v níž šest členů výkonného výboru a šéfové 21 centrálních bank eurozóny rozhodují o měnové politice. Přesun z Basileje do Frankfurtu by tak pro něj znamenal návrat do známého prostředí.

Hernández by byl prvním prezidentem ECB, který se do této vrcholné pozice vypracoval takříkajíc „od píky“. V Banco de España totiž tento doktor ekonomie prošel řadou odborných a vedoucích pozic, včetně ředitele sekce pro ekonomiku, statistiku a výzkum. To ho vybavilo vysokou mírou expertních znalostí i manažerských dovedností, jež by na nejvyšším postu v ECB jistě zúročil podobně jako zkušenosti z vedení dalších mezinárodních institucí.   

Před covidem – v období nízké inflace – podporoval Hernández v ECB nízké úrokové sazby a použití dalších nástrojů na podporu ekonomiky. Možná proto bývá řazen spíše k umírněnějším, či dokonce holubičím centrálním bankéřům.

Toto označení ho však nevystihuje úplně. Hernández se v první řadě zasazoval o modernizaci způsobu provádění měnové politiky ECB. Při revizi její strategie v roce 2021 například podporoval zavedení symetrického dvouprocentního inflačního cíle. Ten považuje podstřelení i překročení cíle za stejně nežádoucí a ve vyspělých centrálních bankách je naprostým standardem. Během inflační krize pak Španěl prosazoval výrazné zvyšování sazeb a snižování bilance ECB.

V předvečer volby nového šéfa ECB se Hernández snaží akcentovat jestřábí vlastnosti. Upozorňuje především na inflační rizika spojená s drahými energiemi. „Zatím se neprojevily takzvané sekundární efekty, kdy firmy a pracovníci kvůli nákladům na energie zvyšují ceny a mzdové požadavky,“ prohlásil ve víkendovém rozhovoru pro švýcarský deník Tages-Anzeiger. „Počáteční naděje, že válka brzy skončí a ceny energií klesnou, se nenaplnila,“ řekl s odkazem na válku s Íránem. „Proto musíme zůstat ohledně inflačních rizik ostražití,“ uzavřel.

Jako zástupci jižního křídla eurozóny se mu někdy také podsouvá, že by mohl být náchylný k tomu, aby ECB pod jeho vedením intervenovala na trhu vládních dluhopisů, i kdyby pro to nebyl z čistě měnového hlediska důvod. Například že by pro nákupy bondů předlužených zemí použil speciální nástroj ECB Transmission Protection Instrument (TPI). Ten umožňuje nakupovat vládní dluhopisy na sekundárním trhu, ale pouze tehdy, když překotný vývoj ohrožuje správný přenos měnové politiky do ekonomiky.

Hernández se proto snaží rozptýlit pochybnosti o svém postoji k zemím jihu, jako je Francie, Itálie a Španělsko, které se obecně potýkají s větším dluhem i schodky než státy, jako je Německo či Nizozemsko. V již citovaném rozhovoru kritizoval nadměrné zadlužení jižního křídla: „Některé země vykazují trvale vysoké fiskální deficity, přestože veřejný dluh už dosáhl historických maxim. … A vyšší úrokové sazby zvyšují náklady na obsluhu tohoto dluhu,“ dodal.

Ještě jako španělský guvernér v roce 2022 na adresu nástroje TPI pronesl, že je ochoten ho použít jen za přísně vymezených podmínek. Zdůraznil zejména udržitelnost dluhu dané země a dodržování fiskálních pravidel EU.

Knot natřásá holubičí peří

Druhý kandidát, Nizozemec Klaas Knot, je naopak znám jako zastánce tvrdě protiinflační a na pravidlech založené měnové politiky. Knot stál v letech 2011–2025 v čele nizozemské centrální banky, a proto patří k historicky nejdéle sloužícím členům Rady guvernérů ECB. Tato poměrně dlouhá institucionální paměť pro něj může být v boji o nejvyšší post výhodou.

Během svého mandátu kritizoval rozsáhlé programy nákupu aktiv, jež ECB prováděla za Maria Draghiho v letech 2011–2019. Upozorňoval na rizika dlouhodobě nízkých sazeb, které mohou deformovat ceny aktiv, mást očekávání lidí a firem a oslabovat tržní disciplínu.

Nyní se ale staví do přístupnější polohy a ujišťuje, že mu při řízení ECB nebude chybět odvaha ani fantazie. V pondělním rozhovoru pro Financial Times ubezpečil, že v případě nové dluhové krize eurozóny „nebude váhat“ s nasazením existujících nekonvenčních nástrojů ECB.

ECB by podle něj měla zabránit „neopodstatněným a chaotickým pohybům na trzích“ a jejich přelévání mezi členskými státy eurozóny. Knot však dostál své pověsti jestřába, když dal jasně najevo, že samotný růst nákladů na financování státního dluhu není automatickým důvodem pro intervenci. Vlády nesmějí očekávat, že jejich fiskální problémy vyřeší centrální banka, prohlásil.

Knot, který je profesorem ekonomie a příští rok oslaví šedesátku, nevidí zásadní důvod, proč by sazby aktuálně na úrovni 2,5 procenta měly dál růst. Mírné zvýšení ale nevylučuje. To poněkud kontrastuje s posledními vyjádřeními prezidentky ECB Lagardeové a hlavního ekonoma Lanea, kteří další zdražení půjček v eurozóně už otevřeně připustili.  

Škatulata, hejbejte se

To, kdo nakonec usedne do křesla prezidenta ECB, zamíchá i obsazením dalších uvolněných míst ve výkonném výboru.

V případě, že by se stal prezidentem ECB Nizozemec Knot, si Francie nárokuje post hlavního ekonoma, který je považován za druhý nejvýznamnější a Paříž by jej získala poprvé v historii. Prezident Macron nabízí hned dvě kandidátky: bývalou hlavní ekonomku OECD Laurence Booneovou a viceguvernérku Banque de France Agnès Bénassy-Quéréovou.

Němci by se v případě takového rozložení karet zřejmě spokojili s nominací nástupce za Schnabelovou, jenž převezme její portfolio. Kancléř Friedrich Merz má v rukávu několik jmen, například viceguvernérku Bundesbanky Sabine Maudererovou či bývalého vysoce postaveného pracovníka MMF Tobiase Adriana.

Po Nizozemci Eldersonovi, který by musel odejít, aby uvolnil místo krajanu Knotovi, by jeho post získalo Španělsko jako náplast za neúspěšnou kandidaturu Hernándeze. Španělé by mohli nominovat například bývalou viceguvernérku tamní centrální banky Margaritu Delgadovou. Vyhověli by tím současně požadavku na větší zastoupení žen ve vedení ECB, na nějž v rozhovoru pro Politico upozornil rakouský guvernér Martin Kocher.

Pokud by do čela ECB usedl Hernández, budou mít Francouzi obsazení postu hlavního ekonoma složitější. Severní křídlo eurozóny totiž nechce v čele banky a zároveň na klíčovém ekonomickém postu zástupce dvou zadlužených jižních zemí.

Výměnný obchod?

Podle informací Financial Times, založených na třech nejmenovaných zdrojích, se proto mezi Paříží a Berlínem rýsuje překvapivý výměnný obchod: Francie podpoří Španěla jako nového prezidenta ECB a místo hlavního ekonoma přepustí Německu, jež by tuto prestižní pozici získalo poprvé od roku 2011.

V Berlíně se v souvislosti s touto pozicí skloňuje jméno uznávaného finančního ekonoma Markuse Brunnermeiera z Princetonské univerzity nebo už zmíněného Tobiase Adriana. Ani na jednom z nich se ale zatím neshodli křesťanskodemokratický kancléř Merz a jeho sociálnědemokratický ministr financí Lars Klingbeil, který má k oběma kandidátům výhrady.

Francie by se pak na oplátku spokojila s uvolněným křeslem po Němce Schnabelové, tedy s dohledem nad operacemi ECB na finančních trzích. Zatímco je za vhodnější adeptku na hlavní ekonomku považována Agnès Bénassy-Quéréová, pro tržní portfolio má podle Financial Times nejlepší výchozí pozici Laurence Booneová – bývalá hlavní ekonomka OECD a exministryně pro evropské záležitosti, jež nyní vede investiční bankovnictví Santanderu ve Francii.

Zdroje deníku však potvrdily, že ze hry o šéfa ECB ještě není ani Knot, a nevyloučily, že se na poslední chvíli objeví třetí kandidát.

Prezidenta centrální banky a pět dalších členů výkonné rady jmenují vedoucí představitelé zemí eurozóny po konzultaci s Evropským parlamentem a ECB. Úspěšný kandidát potřebuje podporu aspoň 16 zemí zastupujících 65 procent populace eurozóny.

Petr Král je odborníkem na hospodářskou politiku a makroekonomiku. Působil čtvrt století v České národní bance, posledních šest let jako ředitel sekce měnové. Paralelně byl členem Výboru pro měnovou politiku v Evropském systému centrálních bank a Výboru pro rozpočtové prognózy.