Vydělal na Tescomě, aby mohl žít hudbou. Byznysmen vytvořil na Veleslavíně neobvyklý svět pro zvané
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Spoluzakladatel Tescomy Petr Chmela proměnil původní garáž na pražském Veleslavíně v unikátní hudební klub.
Vystupují tu světové hudební hvězdy, vstup je ale možný jen na pozvání a členství si nelze jednoduše koupit.
Po deseti letech se Doupě dál rozrůstá. Nové prostory otevřou možnosti, které dosud klub nenabízel.
Není doupě jako Doupě. Na pražském Veleslavíně během posledních deseti let vyrostlo místo, které se jen obtížně vejde do jediné definice. Je koncertním klubem, nahrávacím prostorem, muzeem historické audiotechniky i místem setkávání zajímavých lidí, jež spojuje především vztah k hudbě – vášeň, kterou sdílejí se zakladatelem Doupěte, podnikatelem Petrem Chmelou.
Doupě, dnes také dopeYEAH, vzniklo původně velmi nenápadně. Podnikatel, skladatel, bubeník a sběratel historické audiotechniky Petr Chmela, spoluzakladatel známé zlínské společnosti Tescoma, si koupil jednu garáž, aby měl kde nerušeně hrát na bicí. U jedné garáže ale nezůstalo.
Společně s architektem Stanislavem Fialou, autorem pražského polyfunkčního Drnu na Národní třídě nebo rekonstrukce paláce Špork v Hybernské, postupně proměnil někdejší pneuservis a soustavu garáží v členitý komplex zasvěcený hudbě, zvuku a designu.
Co si za peníze nekoupíte
Dnes se zde potkávají hudebníci a špičky z nejrůznějších oborů – od kultury přes vědu a podnikání až po filantropii. Důležitější než společenské postavení je ale společný zájem o hudbu, sdílení a souznění s komunitou, která kolem klubu vznikla. Doupě od počátku funguje jako soukromý klub založený především na osobních vazbách, doporučení a vzájemné důvěře. Nikdo z ulice se sem jen tak nedostane. Vstup je možný pouze na osobní pozvání nebo na doporučení.
A se členstvím je to ještě složitější. „Pečlivě zvažujeme, kdo do naší komunity vstoupí. Není to o penězích, jak tomu běžně v některých klasických byznysových klubech bývá. Doupě je důkazem, že peníze nejsou všechno a všechno si za ně nekoupíte,“ říká zakladatel Doupěte Petr Chmela.
Právě komorní prostředí a těsný kontakt mezi interprety a publikem patří k tomu, co z Doupěte vytvořilo výjimečný prostor. A to je něco, co si chce podle Petra Chmely Doupě i do budoucna zachovat.
Za deset let se přitom Doupě nepřestalo vyvíjet. Postupně přibývají nové prostory, koncertní možnosti i další části sbírek a celý areál se stále rozšiřuje a zdokonaluje. Díky novému sálu, jehož dokončení je plánováno na příští rok, bude po dlouhé době možné přivítat i několik nových členů klubu a zároveň zachovat jeho intimní charakter, který je pro členy i návštěvníky zásadní. Vedle klubové scény dnes areál nabízí venkovní pódium, několik dalších hudebních prostor, nahrávací studia, vinný a rumový sklep, a především rozsáhlé sbírky historických rádií, gramofonů, jukeboxů, telefonů a dalších přístrojů dokumentujících vývoj zvuku a designu.
Byznys pro hudbu
Doupě se postupně dostalo do povědomí také světových muzikantů. Vystupovali zde například Herbie Hancock, Mike Stern, Tommy Emmanuel, kapela Paula McCartneyho nebo Dave Weckl. Kytarista Al Di Meola jej při své návštěvě označil za nejlepší klub, ve kterém kdy hrál.
Za celým projektem je přitom stále patrná původní vášeň pro hudbu. Ještě dávno před vznikem Doupěte hrál Petr Chmela na bicí a skládal; podnikat začal mimo jiné proto, aby mohl financovat svou kapelu. Hudba tak nebyla důsledkem jeho podnikatelského úspěchu. Byla na jeho začátku.
A stejně jako se z jedné garáže postupně stalo dnešní Doupě, vize světového hudebního centra se vyvíjí dál. Vedle rozšiřování samotného areálu vznikají nové hudební a designové projekty. Jedním z nejnovějších je Vinyl Vision 3000, kde se hudba proměnila v umělecký objekt.
Deset let po otevření proto Doupě nepůsobí jako dokončený projekt. Působí spíš jako místo, jež se pořád proměňuje – a které se snaží uchovat to nejdůležitější: uzavřenou komunitu lidí s podobnými hodnotami a viděním světa a možnost poslouchat hudbu zblízka, v prostředí, kde mezi pódiem a publikem téměř neexistuje hranice.
