Vzít děti za zábavou do jaderné elektrárny nevypadá jako dobrý nápad. V Porýní je to ale možné. Základní kámen elektrárny Kalkar byl položen před 45 lety 25. dubna 1973.
Západní Německo očekávalo koncem šedesátých let velký růst spotřeby energie a nemělo zásoby uranu. Pro jadernou elektrárnu Kalkar tak zvolilo rychlý reaktor chlazený tekutým sodíkem.
Kromě výhod skýtal i některé nedostatky. Bezpečnostní řešení u reaktorů tohoto typu byla poměrně nákladná, vycházela násobně vyšší než u beztak drahých tlakovodních reaktorů.
Elektrárna byla od počátku trnem v oku nejen místních, ale především sousedů z Nizozemska, kteří to mají do Kalkaru dvacet kilometrů.
První mnohatisícová demonstrace odpůrců jádra se konala rok po zahájení výstavby. V roce 1977 demonstrovalo u staveniště na čtyřicet tisíc lidí, což si vyžádalo do té doby nejmohutnější nasazení policejních sil v historii spolkové republiky.
Stavba však pokračovala a náklady rostly. Rozpočet už v roce 1978 dosáhl sedmi miliard marek, čtyřnásobku původně plánované částky.
Nekončící protesty probudily i politiky. A tak v roce 1985, když byla elektrárna připravena ke spuštění, zemská vláda Severního Porýní-Vestfálska odmítla vystavit povolení k provozu. V praxi tak elektrárna běžela, jen se nesmělo zasunout palivo do reaktoru.
Schizofrenní situace trvala až do roku 1991, kdy padlo rozhodnutí projekt definitivně zastavit. Jenže také likvidace mohutného energetického celku něco stojí. Po rozprodeji strojního a technologického vybavení byl na zbytek areálu podán inzerát a našel se kupec. Ten přejmenoval betonový kolos na Zemi zázraků.
Adrenalinoví nadšenci se tam mohou spouštět vnitřkem chladicí věže nebo lézt po jejím plášti zvnějšku. Daňoví poplatníci přišli o 3,5 miliardy eur. Kalkar tak dodnes zůstává německým rekordmanem v žebříčku investičních katastrof.
