Mezi stálé scény Jaroslava Hutky Kladno nepatří. Kdy tam naposledy vystupoval, si nedokáže vybavit. Jen si pamatuje, že klub, v němž hrál, byl dost omšelý. Od té doby uplynulo téměř dvacet let a Hutka se do Kladna vrátil. Nejen na vernisáž fotografií přítele Hankeho, ale i do klubu Dundee Jam před kladenské publikum.
Dlouho jste v Kladně nebyl. Proč?
Asi proto, že mne nikdo nepozval. Nemohu rozhodovat, že někam přijedu. To někdo musí chtít a zorganizovat.
Patřil jste mezi první emigranty, kteří se po Listopadu do Československa vrátili. S jakým pocitem?
Nebyl to až tak hřejivý pocit, spíš zvláštně chladný, neuvěřitelný. Najednou mne z ruzyňského letiště, kde jsem trávil v prostoru nikoho čtyři hodiny, pustili a já se ocitl na Letné, kde byli všichni naladění na stejnou strunu. Bylo to i trochu absurdní. Byl jsem smířený, že umřu někde v exilu, protože na změnu v Československu to nevypadalo.
Vzpomínáte na dny, kdy s vámi písničku Náměšť zpívaly desetitisíce lidí. Vrátí se vám ta atmosféra?
Ani moc ne. Nedávno jsem viděl fotku, na které lidé nesli transparent s heslem Nejsme žádní hlupáci, a tomu jsem se musel po dvaceti letech zasmát. Období sametové revoluce bylo takové snové. Stalo se něco nepochopitelného, úžasného a tím, že to bylo nepochopitelné, bylo to úžasné. A pak se to vrátilo chamtivci a mocichtivci zase na zem.
Rozumíte steskům obyvatel, kteří tvrdí, že za komunistů bylo líp?
To říkají pitomci, protože za komunistů nebylo líp. Pro mnoho lidí je tato doba chaos, ve kterém se neumějí vyznat.
V Kladně, kde žili slušně placení horníci a oceláři, které si režim hýčkal, to možná mnozí vidí jinak.
Jistě, protože jsou ohrožení nejvíc. V místech, kde se hroutí průmysl, lidé zažívají hroznou nejistotu. A tak je logicky napadne, že za komunistů bylo líp, protože takové problémy neřešili. Ale není tomu tak.
