Jiří Novotný: Živím se tím, co mě baví

Hraje v útoku a se svojí sedmadvacítkou na dresu je často nepřehlédnutelným hráčem týmu Berounských Medvědů. Hokej je pro něj vším a věnoval mu celý život. Do Berouna přitom přišel už ve dvaceti letech a podle svých slov je tu maximálně spokojený. Právě proto ve městě zůstal tak dlouhou dobu a hokeji se hodlá věnovat, co nejdéle to půjde.
Jiří Novotný vzal poprvé do ruky hokejku, když mu bylo šest let. Přihlásil se tenkrát na zimní stadion v Sokolově, a od té doby ho hokej už nepustil. „V Sokolově jsem se narodil. Hokej mě tam začal hrozně bavit a naštěstí baví dodnes,“ líčí Jiří Novotný, který v severočeském městě bojoval i v dorosteneckých kategoriích. Poté, co se podíval do několika juniorských reprezentací, přišel v jeho životě zajímavý zlom, kterým byl odjezd do zámoří. Ve Spojených státech amerických strávil Jiří Novotný jeden rok a podle něj se tenkrát americký hokej s českým nedal srovnat. „Byl to úplně jiný styl života, a to platilo i ve sportu. Hokej tam byl mnohem tvrdší a musel jsem si na to zvyknout. Někteří hráči tu tvrdost mají vyloženě v krvi, ale dneska se takoví, od kterých to hodně bolí, najdou i v Česku,“ říká se smíchem při vzpomínce na zážitky za oceánem Novotný.
Mladý hokejista se musel v zámoří vyrovnat nejen s jiným stylem hry, ale i s jazykovou bariérou a samozřejmě také s odloučením od rodiny. „Asi první měsíc jsme tam naštěstí byli dva Češi, takže to mi na začátku docela pomohlo. Pak už to bylo na mně, občas to byla komunikace rukama nohama, ale dalo se to,“ vzpomíná berounský útočník.

Před lety to bylo jiné

S Berounskými Medvědy začal hrát ve dvaceti letech. Samozřejmě bylo v týmu více zkušenějších hráčů než on. Na přijetí do kolektivu si ale nemohl stěžovat. „Od té doby se to dost proměnilo. Třeba zimní stadion vypadal jinak. Teď je to přece jen modernější. Zkrátka to šlo hodně dopředu, a to nejen zázemím, ale stylem samotné hry. Jsem rád, že můžu hrát za Beroun,“ komentuje své působení u týmu Novotný.
Třiatřicet let je podle Jiřího Novotného skoro hokejový důchod. Sám ale doufá, že u tohoto sportu ještě nějakou dobu vydrží. „Někdy by s tím samozřejmě člověk nejraději praštil, ale pak se druhý den probudíte a jdete do toho znovu. Vím, že mám štěstí, protože se živím tím, co mě baví,“ dodává první zpovídaný v novém seriálu Generace 77.