Čtveřice herců v čele s Tomášem Matonohou a dvojice muzikantů procházejí prázdnými, vybydlenými pokoji a chodbami barokního stavení a vytváří různě bizarní situace plné absurdního situačního, slovního a hudebního humoru.
Text je údajně volně inspirován atmosférou povídek Franze Kafky, ale příliš odkazů na jeho dílo v asi hodinové akci nenajdete. Divák se spíše ocitá v jakémsi snově groteskním světě, ve kterém postavy jako by vyvstávaly z nedávné minulosti nejen této budovy, různě mutují a hrají prapodivné divadlo odkazující na národnostní, intelektuální a historické kořeny tohoto místa, Prahy a vůbec v Česku se odehrávající kultury.
V úvodu vítají Lucie Trmíková s Davidem Prachařem diváka slovy, že v těchto místech se setkával Mozart s Kafkou a Brod s Schielem, uvnitř pak mineme třeba pracovnu s křeslem Sigmunda Freuda. Bizarnější však než tyto postavy jsou samotné prostory, kde jako by se zastavil čas minulé totality.
Nic nelze pochopit
Lustry ze sedmdesátých let, díry v rozbité dřevěné podlaze, dečky s motivy mírových holubic, diplomy ze setkání se státníky. To vše zaprášené jakoby v pavučinách nedávno odešlého času. Herci se v těchto prostorách pohybují s divostí zlých pohádkových skřetů. Vytvářejí prapodivné situace, komunikují s divákem i mezi sebou. Je to běsné, drastické, výsměšné.
Divák se chvíli ztrácí kdesi vzadu, jindy si musí téměř sednout na špinavou zem, aby ostatní viděli. Někdy je v situaci jako bezděky a navíc, jindy je přímo oslovován. A na konci divadla-vernisáže sedí všichni herci na židlích přibitých na stěny poslední místnosti a sdělují divákovi, že vlastně nic pochopit nemohl, neb na to podstatné zapomněli.
A tím se divák vrací na začátek, jako se čas neustále vrací kamsi k velkému třesku. Nepoučen, ale stejně čímsi zvláštním poznamenán a proměněn. Takové akce je třeba vnímat především jako výjimečná setkání než jako hotové inscenace s jasnou stavbou a sdělením (v tom pramení procentní hodnocení). Rozšiřují možnosti divadla a zasazují je do nových, nečekaných kontextů.
Jsou otevřené interpretacím a určené především konvencemi nezatíženým divákům, kteří vnímají i atmosféru místa a času. V minulosti se takovým projevům teatralizace prostoru a času říkalo zasvěcování či rituál. Dnes tuto důležitou duchovní úlohu přebírá divadlo.
***
Jan Nebeský, Egon Tobiáš: Příliš tichý nos Institut umění / Divadelní ústav Režie: Jan Nebeský Hrají: Lucie Trmíková, David Prachař, Petra Lustigová, Tomáš Matonoha Premiéra: 5. září Hodnocení: 50 %
