Pojem „zpěvník Niny Simone“ je třeba upřesnit. Mnohé skladby, jimž dala vyniknout anebo jejichž byla prvním interpretem, nebyly jejími autorskými kusy. Ke škodě věci mnohé z nich budou čeští posluchači znát až z dalších uchopení jako například Don’t Let Me Be Misunderstood z „filmové“ verze Joea Cockera.
K letitým, mnohdy „zespodu“ (rozuměj z lidové tvorby) vzešlým, anebo naopak v mezičase zlidovělým skladbám přistupovala Meshell Ndegeocello s úctou, ale také s vědomím, že již jen pro nenapodobitelnou barvu hlasu Niny Simone je duch „originálů“ stěží opakovatelný. Dostála přitom – s vlastní hlavou a nohama ve více žánrech zároveň – pověsti mimořádně nadané aranžérky.
Většina skladeb se sice odehrává v pomalejších tempech se silným soulovým nádechem (přínos Meshell pro současné neosoulové hnutí bývá často opomíjen), dojde ale i na jazz, blues nebo funky. To, když se zpěvačka opře do standardu The House of the Rising Sun, ve středoevropském prostoru známého především v baladickém podání The Animals, zde přetaveného ve výbušné taneční číslo.
Především je ale deska přehlídkou fantastických hlasů. Zpěvačku zde doprovází nespočet hostů, od Toshi Reagon po Sinéad O’Connor, kteří kapku po kapce přispívají k barevnosti alba. Mezi jmény se mihne i několik méně známých. Kolekce tak zviditelňuje je, trochu upozaděné jméno iniciátorky projektu a do třetice i vklad Niny Simone.
***
Meshell Ndegeocello – Pour une âme souveraine (A Dedication to Nina Simone) Vydavatel: Naive 2012 Hodnocení: 80 %
