Leonard Cohen - písničkář s temnou duší

První album vydal po třicítce, takže z hlediska průmyslu v seniorském věku. Přesto – anebo právě proto – Leonard Cohen v neděli za pozornosti médií a s novou autorskou deskou na kontě oslaví kulaté osmdesáté narozeniny.

Ještě v jednom bourá rodák z kanadského Montrealu zavedené mýty. Svými písněmi popřel často omílanou tezi, že o pocitech samoty, odcizení, ztrát a hledání může psát jen ten, kdo sám prožil chudé, špatné či přímo tragické dětství nebo byl v nejbližším kontaktu s někým takovým. Sám se narodil 21. září 1934 ve středně zámožné židovské rodině provozující rodinný oděvní podnik a žijící ve velice slušné montrealské čtvrti Westmount. „V životě jsem se ani na okamžik nebouřil proti své rodině. Rodiče na mne vždy působili jako nesmírně slušní lidé,“ vzpomínal později.

Otec zemřel, když bylo malému Leonardovi devět. Zdědil po něm pracovitost a smysl pro povinnost a také lásku k oblekům, které s nepostradatelným kloboukem nosí už půl století. Po matce, původem z Litvy, kterou považoval za „čechovovskou duši“, pak hudební nadání a sklon k melancholii. Ač se narodil ve francouzské části Kanady Quebeku, doma se mluvilo anglicky.

Na kytaru sice začal hrát v 15 letech, od velmi mladého věku se ale nechtěl stát ničím jiným než spisovatelem. „Odjakživa jsem prostě věděl, že ze mne bude spisovatel. Spisovatel, který je povinován věrností těm, kdo už nežijí,“ uvedl po letech Cohen ovlivněný zejména Federikem Garcíou Lorkou, ale také Williamem Butlerem Yeatsem a Thomasem Stearnsem Eliotem.
Věnovat se pouze literatuře vydržel do svých 32 let. Do roku 1966 vydal čtyři sbírky básní a dva romány, byť ten druhý s názvem Nádherní poražení z roku 1966 se setkal s velkou kritikou kvůli sexuální otevřenosti. „Musel jsem si umýt mysl, abych se zbavil té špíny,“ napsal po vydání druhého Cohenova románu literární kritik Toronto Telegraphu.

Cohen přesto stanul na vrcholu literární kariéry, alespoň na kanadské poměry. Získával literární granty, jezdil po autorských čteních nejen po Kanadě, vznikl o něm dokonce i filmový dokument. Stále nic nenasvědčovalo, že v roce 2008 bude společně s Madonnou uveden do americké Rock’n’rollové síně slávy.

Leonard Cohen | Bretislav Kovarik

Přes knihy to nepůjde

Jenže pak přišlo procitnutí – po všech těch úspěších totiž stále chyběla jedna podstatná věc. Cohen se psaním neuživil. A tak začal pokukovat po kytaře. Občas na ni hrával, byť písně jiných, ale občas i skládal. A pak se po šesti letech strávených převážně v umělecké enklávě na řeckém ostrově Hydra na podzim 1966 ocitl v New Yorku a zjistil, že během jeho nepřítomnosti vyrostla ve Spojených státech silná písničkářská scéna v čele s Bobem Dylanem. A Cohenovi byla extrémně blízká, neboť na rozdíl od rock’n’rollu a rocku vycházela právě z jeho milované poezie.

Zpočátku dokonce přemýšlel o kariéře countryového zpěváka a chtěl odjet do meky tohoto žánru, Nashvillu. Zlom však nastal, když přesvědčil zpěvačku Judy Collinsovou svou písní Suzanne a ta ji nahrála a v listopadu 1966 vydala na albu In My Life. (Pak ještě nazpívala další tři pro další album Wildflowers.)

Nakonec skončil v kanceláři věhlasného producenta Johna Hammonda, který pro vydavatelství Columbia již dříve objevil Billie Holidayovou, Boba Dylana a později Bruce Springsteena. „Děláš si legraci? Čtyřicetiletý kanadský básník? Jak ho proboha prodáme?“ řekli Hammondovi nejprve v Columbii. Ale přesvědčil je a v lednu 1967 začalo nahrávání.

Z vrcholu až na zem

Album Songs of Leonard Cohen obsahující nesmrtelné písně jako Suzanne či So long, Marianne vyšlo v netradičním termínu – 26. prosince 1967. Paradoxem je, že světlo světa spatřilo, aniž by měl Cohen za sebou nějakou koncertní kariéru – vždyť za celý rok 1967 odehrál jen šest svých vůbec prvních veřejných koncertů. Ani po vydání debutu se neuvolil vyrazit na koncertní šňůru a umluvit se nechal teprve po vzniku druhého a zásadního alba Song from a Room.

V té době potkal člověka, který mu změnil život. V Los Angeles se setkal s Kyozanem Joshu Sasaki Roshim, japonským učitelem jedné z nejpřísnějších odnoží zenu, který v roce 1962 nedaleko „města andělů“ založil Mount Baldy Zen Centre. V centru nad „hříšným“ Hollywoodem pak Cohen trávil řadu roků.

Další dvě desítky let Cohen vydával básnické sbírky, nahrával alba s věhlasnými producenty včetně Phila Spektora a koncertoval téměř po celém světě. Jeho hudba doprovodila i několik filmů. V roce 1979 naopak vznikl film o něm nazvaný The Song of Leonard Cohen, natočený během tehdejší šňůry. Pendloval mezi ostrovem Hydra a Montrealem, čas od času hledal a nacházel zázemí v klášteře Mount Baldy. Zájem o jeho nová alba ale postupně klesal a v polovině osmdesátých let to vypadalo, že se jeho hudební kariéra chýlí ke konci.

Pro příznivce z bývalého komunistického tábora je pozoruhodný fakt, že v březnu 1985 odehrál čtyři koncerty v socialistickém Polsku, a to ve Vratislavi, Poznani, Zabrze a Varšavě. Stal se tak jednou z prvních hvězd světové první ligy, která do totalitního východního bloku zavítala.

Leonard Cohen | Profimedia.cz

Odchod do kláštera

V roce 1993 ale Cohen dospěl k rozhodnutí vzdát se aktivní hudební kariéry a odešel opět do kláštera Mount Baldy. Byl dokonce vysvěcen na buddhistického mnicha. Z kláštera odešel o šest let později, a i když natočil několik alb, koncerty byly dlouho uzavřenou kapitolou.

Asi by to tak zůstalo, kdyby se jednoho dne v polovině minulého desetiletí nevypravil do banky, kde se ukázalo, že je bez peněz. Překvapený Cohen posléze zjistil, že jej jeho dlouholetá manažerka Kelly Lynchová v době, kdy byl v klášteře, obrala o veškeré úspory, tedy asi o pět milionů dolarů. Reagoval buddhisticky: „Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to vůbec nezkazilo náladu.“

Návratu na pódia se ale bránil, mimo jiné proto, že prý už dlouho nehrál na kytaru a všechny písně a akordy zapomněl. V té době se ale svět znovu rozpomněl, že mu Cohen chybí. Výsledkem byl i film I’m Your Man z roku 2005, jehož vrcholem jsou U2 hrající coververzi písně Tower of Song s Cohenem jako hostem. O rok později byl uveden do Kanadské síně slávy skladatelů a v roce 2008 do Rock’n’rollové síně slávy.

Triumfální návrat

To už se rodilo i nové turné. Jen příprava na Cohenův návrat stála pořadatelskou firmu AEG (provozuje haly typu O2 arena v Praze po celém světě) tři miliony dolarů. Nakonec celá šňůra za rok 2008 vynesla dvanáctkrát tolik a stala se jedním z nejvýnosnějších amerických turné roku 2008. V roce 2009 vydělaly koncerty dalších 21 milionů.

Během turné 2008 až 2013 se Cohen dočkal triumfu. Mnohé koncerty provázelo až nábožné ticho a končily ovacemi vestoje. Odehrál přes 370 koncertů, tedy zhruba stejně jako za předchozích čtyřicet let.

Lidé po celém světě tak ocenili, že ačkoli léta žil volnomyšlenkářským způsobem, hodně pil, bral drogy, užíval života i žen, kterými byl posedlý, jedno se mu nikdy nedalo upřít – neuvěřitelná pracovitost a poctivost. Sám kdysi napsal píseň se symbolickým názvem A Singer Must Die (Zpěvák musí zemřít). V ní zpívá, že „zpěvák musí zemřít, protože svým hlasem lhal“. Snad proto je tady tak dlouho a v takové kondici - a snad ještě také bude.