Lidé po rakovině si mohou pohoršit. Nový zákon může přepsat funkční pravidla trhu
- Právo být zapomenut má lidem po překonané rakovině pomoci k férovějšímu přístupu k pojištění, hypotékám i úvěrům.
- Poslanecké návrhy ale chtějí zavést jednotnou lhůtu, přestože pojišťovny už dnes pracují s daty podle diagnózy i reálného rizika.
- Plošné pravidlo může podle komentáře klientům paradoxně zhoršit podmínky a oslabit důvěru v samoregulaci trhu.
Právo být zapomenut je správná věc. Člověk, který překonal rakovinu a podle medicínských dat už nemá výrazně vyšší riziko, by neměl být do konce života znevýhodňován při sjednávání pojištění, hypotéky nebo úvěru. O tom dnes nikdo seriózně nevede spor. Skutečný problém je jinde: má stát nahradit fungující, daty podloženou a pro klienty často výhodnější samoregulaci jedním plošným zákonným pravidlem?
Poslanecké návrhy k zákonu o spotřebitelském úvěru chtějí stanovit, že pojišťovna nesmí přihlížet k prodělané onkologické diagnóze už po šesti, respektive sedmi letech od ukončení léčby. Evropská směrnice přitom stanovuje pouze horní hranici 15 let, nikoli povinnost zavést jednotnou lhůtu na národní úrovni. Česká republika tak míří k přeregulování oblasti, kde už dnes existuje řešení, které funguje lépe než zákon.
Český pojistný trh totiž už nyní pracuje výrazně sofistikovaněji. Česká asociace pojišťoven vytvořila samoregulační standard založený na medicínských datech, konkrétních diagnózách, stadiích onemocnění i době od vyléčení.
Lhůty se v praxi liší podle typu diagnózy i konkrétní pojišťovny. Často se pohybují mezi dvěma až deseti lety, v některých případech jsou dokonce jen jednoleté. Nejde o žádné univerzální politické pravidlo pro všechny, ale o práci s daty, konkurenci mezi pojišťovnami, individuální posouzení klienta a průběžnou aktualizaci podle vývoje medicíny. V praxi to znamená, že některé pojišťovny dnes „zapomínají“ dříve, než by ukládal nový zákon. Ne podle dojmu nebo politické poptávky, ale podle reálného rizika.
Lidé si mohou paradoxně pohoršit
A právě to je silnější než jedna plošná lhůta pro všechny. Šestiletá nebo sedmiletá hranice může znít na první pohled dobře, ale v praxi může poškodit i ty, kterým má údajně pomoci. Tam, kde dnes pojišťovny díky datům používají kratší dobu, se může šest let stát novou normou, ke které začne trh automaticky směřovat.
Lidé, kteří dnes mohou získat lepší podmínky dříve, si tak mohou paradoxně pohoršit. A tam, kde je naopak riziko objektivně vyšší a trvá déle, nezmizí jen proto, že zákon zakáže ho zohlednit. Přesune se jinam: do vyšších cen, přísnějších podmínek, omezení produktů nebo menší ochoty pojišťovat některé skupiny klientů. To není ochrana spotřebitele. To je politicky dobře prodejný zásah, který může poškodit systém fungující lépe než samotný zákon.
Největší problém je ale ještě někde jinde – v signálu, který stát vysílá. Soukromý sektor investoval čas, peníze, odborníky i reputaci do vytvoření dobrovolného standardu, který funguje. A stát teď říká: „I když si to celé odpracujete a samoregulace bude fungovat, můžeme ji kdykoli přepsat jedním plošným pravidlem. Bez pořádné dopadové analýzy, prostě proto, že chceme.“ Proč by se pak firmy měly příště snažit? Proč investovat vlastní prostředky do dobrovolných standardů, když výsledkem může být další zákonná úprava, která jejich práci jednoduše ignoruje?
Už žádné nekoncepční populistické návrhy
Kvalitní regulace se nepozná podle počtu paragrafů ani podle délky lhůty. Pozná se podle toho, zda řeší skutečné selhání trhu tam, kde mírnější řešení nestačí. Tady ale žádné takové selhání nevidíme. Trh ve spolupráci s odborníky a pacientskými organizacemi vytvořil pružnější a spravedlivější systém, než jaký dnes nabízí politický kompromis.
Až se příště budeme ptát, proč soukromý sektor váhá investovat do samoregulace, odpověď bude jednoduchá: Protože když se mu něco podaří, stát mu to nakonec stejně vezme a pokazí. Politici by prostě měli jednou provždy přestat řešit své osobní PR skrze nekoncepční populistické návrhy, které jen nabourávají důvěru mezi státem, soukromým sektorem a veřejností.
