Proslavil se jako politik se srdcem kovboje a neúnavný bojovník proti komunistickému režimu. Posledních třicet let svého života prožil v romantickém údolí Peklo u České Lípy. Choval tu osly, kozy i ovce. Kolem domu měl hroby svých psů, které otrávila Státní bezpečnost. V Pekle Ladislav Lis nakonec také zemřel, 18. března roku 2000, přesně před deseti lety. Bylo mu čtyřiasedmdesát let. Jeho nekrolog otiskly i New York Times.
Měsíc před jeho úmrtím s ním ještě filmaři natáčeli dokument o jeho životě. „Estébáci mi postupně zabili čtyřiadvacet psů, aby se za mé nepřítomnosti dostali do stavení,“ popisoval tehdy filmařům.
„Jeho život byl plný střetů s vládnoucí mocí. Na schůzích KSČ se promítaly diapozitivy s jeho podobiznou a obrázkem jeho domku. StB varovala občany před stykem s ním,“ řekl o Lisovi českolipský historik Ladislav Smejkal.
Ve vězení čím dál víc
Lis v roce 1977 podepsal Chartu a o rok později se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Krátce potom byl poprvé uvězněn v komunistickém vězení a délka jeho trestů se od té doby stupňovala. Když nebyl ve vězení, pobýval na Českolipsku pod dohledem StB. Byl evidován jako nepřátelská osoba 1. kategorie a nejvyšší nebezpečnosti. „Půl roku jsem se musel třikrát denně hlásit v České Lípě u StB,“ vzpomínal Lis.
První byl Bíba
Protože neměl auto, pořídili mu přátelé z Charty osla Bíbu. „Bíbovi bylo ale smutno, tak jsem mu sehnal ještě dvě oslice,“ popsal dříve Lis. Kromě oslů měl i kozy a ovce.
V romantickém údolí Peklo má Ladislav Lis od roku 2002 pamětní desku. Je věnovaná „neúnavnému bojovníku za svobodu a lidská práva a příteli zvířat“.
