A je to tak, album Carrie & Lowell zní, jako kdyby ryze moderní desku nahráli Simon a Garfunkel nebo jejich současní následovníci jako norští Kings of Convenience či Texasané Midlake.
Není to dáno pouze využitím akustické kytary a dalších strunných nástrojů, které většině skladeb dominují, ani často zdvojeným a většinou často vokálem. Ještě důležitější je melodičnost, díky níž téměř každá skladba na Stevensově novince překonává většinu popových písní posledních let.
Deska vznikala po smrti Stevensovy matky Carrie a všemi prochází smutek. Není to však agresivní smutek, spíše melancholický, intimní, upřímný a vlastně krásný. A totéž platí i pro jednotlivé skladby. Ať už to je úvodní Death with Dignity, teskný Eugene nebo mimořádně pochmurná skladba Fourth of July, pokaždé Stevens dokáže na ploše pár minut rozehrát velkolepou emoční jízdu, do které vždy nastoupíte v jiném stavu, než z ní vypadnete. Také texty se Stevens vrací. Tentokrát nikoli k hudební minulosti, ale k vlastnímu dětství, vzpomínkám na vyrůstání, rodiče, rodinné výlety do Oregonu.
Zmíněná píseň Fourth of July snad nejvíc připomíná jednu z předchozích poloh Stevensovy tvorby díky využití kláves či ambientních ploch. Rozjuchanost a barevnost Illinois je však ta tam a je dost možné, že touto ryze osobní výpovědí zpěvák a multiinstrumentalista mnoho nových příznivců nezíská.
Naštěstí však Stevens patří mezi málo světových muzikantů, kteří si na nedostatek přízně nemohou stěžovat, a to ani při neustálém převlékání hudebního a žánrového kabátu. Každá deska tak je pozvánkou do jeho aktuálního myšlenkového a hudebního světa, který se proměňuje. Kdo toto pozvání vyslyší, dostane velkou odměnu v podobě jedné z nejintimnějších a nejhezčích desek letošního jara a možná i celého roku.
Sufjan Stevens: Carrie & Lowell
Vydavatel: Asthmatic Kitty, 2015
Hodnocení: 90 %
