Umakart nahráli chladnou desku
Tak jako jednička představuje velice nevyrovnaný materiál. Zahrnuje jak skvěle podmanivé popové hity typu Na hory, Kuku a koko nebo A venku zase prší, tak i vyloženě vycpávkové věci (Peníze nebo život, Votroci), které spíše nudí. Hudebně nedošlo k bůhvíjakému posunu, stále se jedná o nekomplikovaný, až minimalistický alternativní pop s retro nádechem nové vlny osmdesátých let.
Jenomže popový minimalismus se dá dělat dobře (Kings of Convenience, The Whitest Boy Alive) nebo nezajímavě. Švejdík a spol. oscilují mezi těmito dvěma póly. Umakart funguje hlavně tam, kde svým výrazem nebo tesknou poetikou připomíná domovský Priessnitz (Vlci u dveří, již zmíněné skladby Na hory, Kuku a koko). Zbytek nezachrání ani dnes tolik módní ležérní až znuděný vokál. Zvláště, když většina desky je i kvůli textovým banalitám (Hej, ženská nalej pivo, ať je tady zase živo, A po práci kalíme, že o sobě nevíme) studená jako psí čumák.
Co zbylo
Pro lepší pochopení charakteru alba je třeba si uvědomit okolnosti jeho vzniku. Ústřední trio v průběhu uplynulých let průběžně střádalo písně, nápady a fragmenty. Do toho přišla obchodní příležitost vrátit do hry Václava Neckáře, a tudíž některé skladby jako třeba loňský megahit Půlnoční skončily na desce Dobrý časy. Vlky u dveří je tak třeba chápat jako zbytky a probrané věci, byť díky zkušenostem zúčastněných muzikantů vycizelované a vyprodukované do přijatelné podoby. Jenomže, budeme o tomhle albu přemýšlet ještě za dva roky? O tom se dá pochybovat.
***
Umakart: Vlci u dveří Vydavatel: Supraphon, 2012 Hodnocení: 50 %
