Třiatřicetiletý jihlavský tenista Leoš Friedl je další osobností, kterou Sedmička představuje v novém seriálu Generace 77.
V roce 2002 dostal Leoš Friedl cenu města Jihlavy za významný sportovní počin. Bylo to za vítězství ve smíšené čtyřhře na turnaji ve Wimbledonu v roce 2001. Při vyhlašování vítězů mu tehdy na centrálním kurtu v Old Englan Clubu tleskaly celebrity jako Nicole Kidman nebo Jack Nicholson.
Před dvěma lety musel podstoupit operaci ploténky, ale k tenisu se znovu vrátil. Nyní je v deblu na 69. místě v žebříčku ATP.
Povězte, kde jste s tenisem začínal?
Od tří let jsem bydlel v Dušejově a tak asi od šesti jsme s kamarády nedělali nic jiného, než sportovali. I z okolních vesnic se nás vždycky sešlo kolem pětadvaceti. Do míčku jsme tloukli vším, co bylo po ruce.
Jak na to vzpomínáte?
Říkal jsem si, že na světě nemohla být podobně sportovně založená vesnice. Kromě míčových her jsme pořádali i „Závod míru“ na kolech. Stříkali jsme si dresy a vyráběli hokejovou výstroj.
Tak to jste mohl být i hokejistou?
Měl jsem po tátovi sportovní předpoklady a zlomilo se to, když jsem při jednom turnaji, který s námi hráli i dospělí, prohrál až ve finále.
To jste už tehdy musel hrát jak Lendl… Podařilo se mi přelobovat nějakého dvoumetrového soupeře a taťka z toho byl nadšený. Neváhal a přivedl mě na nábor mladých tenistů do Jihlavy.
Vzpomenete si na první vítězství?
V okresním přeboru za starší žáky.
Co pro vás znamená tenis?
Je to celý můj život.
Narodil jste se 1. ledna 1977. Víte, co se stalo ten den?
Nevím.
Vznikla Charta 77. Je to zjištění pro vás nějak důležité?
Ani ne, ale odteď si to budu pamatovat.
V Jihlavě bydlíte asi rok, je to pro vás dobré místo pro život?
Stavím tady dům, tak asi ano.
Plánujete rodinu?
Určitě, ale zatím to není na pořadu dne.
Třeba vychováte nadějného tenistu.
Je to možné.
Takže u domu stavíte i kurt?
To ne. Jsem celý život na kurtu a ještě ho mít u domu, to už snad ani ne.
Trávíte hodně času na cestách, kde všude jste byl?
Lepší otázka by byla, kde jsem nebyl. Bohužel realita je taková, že tenisové kolegy a soupeře jsem v životě viděl častěji než svoji sestru.
Bojíte se létání?
Když dlouho nelétám, tak jsem trochu nervózní. Asi před deseti lety jsme se málem zřítili. Dostali jsme se při cestě z Londýna do Amsterdamu do turbulence a padali střemhlav dolů. Před očima mi proběhl celý život, všichni v letadle strašně křičeli, ale přežili jsme.
Řekněte, jak dlouho ještě plánujete hrát vrcholově tenis?
Jsem rád, že jsem se po operaci ploténky mohl k tenisu vrátit. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budu zase hrát, nevěřil bych mu. Takže to nechám osudu.
