Evropa chce dohnat svět. Její největší soupeř ale není Čína, problém je jinde

Ursula von der Leyenová nabídla v letošním projevu o stavu Unie překvapivě ambiciózní představu Evropy. Kanada se má stát prvním přidruženým členem EU, Brusel chce tvrději postupovat vůči Číně, bojovat proti domácímu přeregulování a konečně dohnat svět v umělé inteligenci. Problém je jediný: Evropská unie už dávno netrpí nedostatkem plánů. Trpí nedostatkem rychlosti, s jakou je dokáže uskutečnit.

Největší překvapení si Ursula von der Leyenová schovala pro Kanadu. Evropská komise chce připravit půdu pro to, aby se země za Atlantikem stala prvním „přidruženým členem“ Evropské unie.

Je to myšlenka, která dává intuitivně velký smysl. Kanada je Evropě kulturně, politicky i hodnotově mimořádně blízká. Atlantik je v jejím případě skoro geografická nehoda.

Jenže pak začnou otázky.

Primární právo umožňuje plné členství pouze „evropským státům“. Právě na této podmínce ztroskotala v roce 1987 žádost Maroka o vstup do tehdejších Evropských společenství. Kanada klasickým členem být nemůže, takže Brusel fakticky začíná vymýšlet nový integrační stupeň.

Co ale „přidružený člen“ dostane? Jednotný trh? Volný pohyb? Přístup k některým evropským institucím a programům? Nebo půjde jen o VIP visačku pro obzvlášť blízkého partnera?

A pokud ji dostane Kanada, proč ne Austrálie, Japonsko nebo Jižní Korea? Kde bude nová hranice evropské integrace a podle čeho ji budeme kreslit?

Tohle si zaslouží vlastní analýzu. Už teď je ale Kanada výbornou ukázkou hlavního problému celého projevu: von der Leyenová dokáže velmi přesvědčivě popsat Evropu, kterou bychom chtěli mít. Mnohem méně jisté je, jak rychle ji dokážeme postavit.

Čína: závislost, kterou jsme si vyrobili sami

Ještě názornější je Čína.

Von der Leyenová upozornila, že obchodní deficit EU s Čínou dosahuje zhruba miliardy eur denně a spojila ho s deindustrializací evropského průmyslu. Brusel chce použít všechny dostupné nástroje, pokud Peking nepřistoupí na vyváženější podmínky.

Tvrdší tón je pochopitelný. Jenže Evropa by neměla předstírat, že se do této situace dostala proti své vůli.

Čína byla dlouhá léta jako oheň: dobrý sluha, ale čím dál nebezpečnější pán. Evropské firmy tam stavěly továrny, přesouvaly výrobu a předávaly technologie, protože to bylo levnější a pohodlnější. Zatímco Rusko nás dokázalo vydírat hlavně prostřednictvím fosilních paliv, čínská páka je mnohem širší — vede přes suroviny, baterie, elektroniku, celé výrobní řetězce i průmyslové know-how.

A to všechno se nedá vrátit během jednoho volebního období.

V tom je zásadní nerovnováha. Evropská politika přemýšlí v horizontu příštích voleb, maximálně několika let. Čína může průmyslovou strategii plánovat na dekády. Brusel může vyhlásit novou korporaci pro kritické suroviny a mluvit o návratu výroby domů. Peking měl na budování své pozice náskok desítek let. A už nyní ve velkém skupuje továrny v Evropě, aby měla nohu na evropském trhu i v případě, že EU nařídí velká cla. 

Brusel konečně ukázal na domácí byrokraty

Možná nejvděčnější část celého projevu se přitom netýkala žádné velmoci.

Von der Leyenová vyhlásila boj proti goldplatingu — situaci, kdy členský stát při převádění evropského pravidla do svého práva přidá další požadavky, které po něm samotný Brusel vůbec nechce.

Přeloženo do české praxe: Unie stanoví, že talíř má být papírový. Český úřední šiml doplní, že na něm musí být nápis „Česko je nejlepší“, vyrábět se smí jen při úplňku a jednou za čtvrt roku je nutné odeslat ministerstvu tabulku v Excelu.

A pak za nesmyslnou regulaci samozřejmě může Brusel.

Tohle není jen úřednická kuriozita. Je to politický problém. Část frustrace, kterou lidé připisují Evropské unii, vzniká až při domácím provádění evropských pravidel. Kritika se pak vrací směrem ke „zlému Bruselu“ a přesně takové prostředí se velmi dobře hodí ruské či čínské propagandě, která má na evropské rozhádanosti zájem.

Pakt proti goldplatingu proto zní skoro banálně, ale ve skutečnosti může být jedním z nejpraktičtějších bodů celého projevu. Pokud samozřejmě nezůstane jen dalším evropským paktem.

AI: Evropa zase nesmí přijet na nádraží po odjezdu vlaku

Podobný problém je u umělá inteligence. Von der Leyenová mluvila o vlastních evropských výpočetních kapacitách, podpoře startupů, využití AI ve zdravotnictví a průmyslu i o bezpečnosti nejvyspělejších modelů. Komise chce jednat také s předními světovými AI laboratořemi.

To všechno zní rozumně.

Jenže u AI není nejvzácnější komoditou regulace ani peníze. Je jí čas. Evropa má stále talent, průmysl, výzkumníky i kapitál. Pokud ale bude stavět potřebnou infrastrukturu pět let, zatímco Spojené státy a Čína ji postaví za dva, nebude příliš důležité, jak krásně jsme si napsali strategii.

Evropskou specialitou byla dlouho takzvaná normotvorná síla: ostatní se přizpůsobovali našim pravidlům, protože chtěli přístup na obrovský evropský trh. To funguje, dokud jsme pořád někdo, komu stojí za to se přizpůsobovat.

U AI hrozí, že než Evropa dokonale nastaví pravidla hry, samotná hra už se bude odehrávat jinde.

Největší problém nebyl v projevu

Právě tady se vracíme k největší slabině jinak povedeného projevu.

Von der Leyenová pojmenovala řadu skutečných evropských problémů velmi přesně. Unie potřebuje méně záviset na Číně, omezit vlastní administrativní nánosy, vybudovat technologické kapacity a těsněji se propojit s důvěryhodnými partnery.

Jenže diagnóza už dlouho není to, co Evropě chybí. Ani jednomyslnost není univerzální evropskou chorobou — přibližně 80 procent unijní legislativy Rada přijímá kvalifikovanou většinou. Jenže právě v řadě geopoliticky nejcitlivějších oblastí zůstává veto jednotlivých zemí nedotčené.

A právě tam chce být Evropa podle von der Leyenová rychlejší, silnější a samostatnější.

To je ten skutečný test letošní Zprávy o stavu Unie. Ne jestli Ursula von der Leyenová ví, co má Evropa dělat. To dnes ukázala docela přesvědčivě. Otázka je, zda Unie dokáže udělat něco, s čím má dlouhodobě mnohem větší problém: udělat to včas.