Hledání nájmu v Berlíně je peklo. Řešení selhala, teď je v plánu vyvlastňování

„Toto je historický den pro Berlín. Strana Levice vyhrála tyto volby s jasným slibem: převést majetek do společenského vlastnictví a udělat tak bydlení v Berlíně cenově dostupným. Tento slib musí být nyní splněn!“ píše se vítězně na stránkách iniciativy Deutsche Wohnen & Co enteignen, která prosazuje vyvlastnění bytů velkých německých společností jako cestu k lepší dostupnosti bydlení. K iniciativě má blízko právě strana Die Linke (Levice). Ta svůj program z velké části postavila na tom, co lidi v metropoli (stejně jako v Praze) trápí asi nejvíc – tedy na řešení nedostupnosti bydlení. 

Jde však o další z nesmyslných, zoufalých a radikálních snah. Jednak je politicky těžko prosaditelná (na návrhu nepanuje politická shoda), jednak z právního hlediska těžko vymahatelná (odporuje to přímo německému ústavnímu právu). A mimochodem, podle většiny Berlíňanů to podle serveru RBB není dobrý nápad a jsou proti vyvlastnění. Pro je jen 37 procent obyvatel, přitom v referendu z roku 2021, na které se Levice odvolává, byla pro většina Berlíňanů (57,6 procenta). 

Strop nájmů? Ještě dražší byty…

Berlín si už v nedávné minulosti prošel podobnými snahami „něco s cenami nájmů udělat“. V roce 2020 se po mnoha protestech místních podařilo prosadit diskutované zastropování nájemného v některých vymezených oblastech. Shodou okolností se toto opatření týkalo také části bytů velkých společností, jako je třeba Vonovia (společnost vlastní a spravuje jen v Berlíně přes 100 tisíc bytů a jde o jednoho z největších soukromých poskytovatelů rezidenčního bydlení v Evropě). Majitelé museli na základě nového zákona povinně slevit, nájem v bytech postavených před rokem 2014 měl zůstat na úrovni roku 2019. 

Tenhle pokus o regulaci však, jak se dalo očekávat, skončil totálním fiaskem. Za prvé výrazně vzrostly nájmy v okolních neregulovaných oblastech, takže se bydlení stalo paradoxně ještě méně dostupným. V neregulovaných nemovitostech v reakci na zastropování nájmy vystřelily průměrně o 17 procent za rok. Poptávka po bydlení v centru se přesunula například na novostavby kolaudované po roce 2014, kterých se regulace netýkala. 

Zadruhé v roce 2020 vzrostla cena takového průměrného bytu například z roku na rok v exponované oblasti, jako je Mitte (střed města), z 15–16 eur za m² na 18–20 eur za m², což třeba stometrový byt v Mitte, který stál původně na nájemném 1500 až 1600 eur, zdražilo na 1800 až 2000 eur (ceny jsou dnes ještě výše a pohybují se od 2500 do 3500 eur). Uvedená data vycházejí mj. z analýz realitního portálu immowelt, ale dopadům se věnoval i výzkum Ifo Institutu. 

A za třetí, a to především, se majitelé soudně bránili. Německý ústavní soud nakonec už na jaře roku 2021 toto zmrazení cen zrušil a nájemníci museli rozdíl doplatit zpětně. Tak skončil jeden z největších experimentů města v oblasti bytové politiky. 

Přehřáté město

Problém Berlína je stejný jako u mnoha evropských velkoměst – nafukuje se stejně jako třeba Praha. A stejně jako Praha má obří problém s povolovacími procesy. Statistiky mluví jasně: v posledních letech v Berlíně přibývalo každý rok skoro padesát tisíc obyvatel. Zároveň však od roku 2017 nepřetržitě klesá počet postavených bytů, asi o deset procent ročně. A průměrné ceny nájmů se za posledních deset let zdvojnásobily. 

Hledat si byt v Berlíně bylo už před lety peklo, kterým jsem si prošla i já v roce 2019. Vybavuji si to přesně: sedím na gauči v Praze a zoufale zírám na stránky německé realitky Immobilienscout. Byt v Berlíně, který jsme s manželem hledali půl roku a kvůli němuž jsme jeli na otočku z Česka, nám nakonec nepronajali. Makléřka těsně před podpisem smlouvy zavolala, že jej dá někomu, kdo se nastěhuje o měsíc dřív. V Berlíně byla a velmi pravděpodobně stále je to běžná praxe. Bytů je zoufale málo, zájemců je přetlak a majitelé si diktují podmínky. 

Nakonec jsme jiné bydlení našli, ale trvalo to dlouho. Ostatní naši známí na tom byli ještě mnohem hůř. Moje tehdejší sousedka Mara se s rodinou přistěhovala z americké Philadelphie. Byt hledali přes půl roku a bez trvalého bydliště nemohli zapsat své tři děti do školy. Když jsem potkala jejího muže na pískovišti po jednom z dalších „konkurzů na nájemníky“, měl v očích slzy: „Majitelé si nás testují jako ve škole. Ptají se na naše vzdělání, úroveň němčiny, a dokonce i na zaměstnání. Netušil jsem, že to bude tak strašné,“ svěřoval se mi zoufale. Tyhle historky zažili i další naši přátelé: majitelé bytů v Berlíně si mohou nájemníky vybírat a často kritéria šponují ad absurdum. Například chtějí někoho s přírodovědným vzděláním, aby v domě, kde bydlí humanitně zaměření lidé, vznikla „Bunte Mischung“ – tedy pestrá směs lidí. 

Absurdita pokračuje

Nakonec je absurdní, že něco podobného plánuje právě i Levice – tedy vybírat nájemníky podle relevance jejich práce. Ale popořadě. Jak tedy pro zajímavost vypadá podrobný plán na vyvlastnění? Má se týkat soukromých ziskových realitních společností, které v Berlíně vlastní více než 3 000 bytů. Ty mají poté dostat odškodnění, jehož výše bude však stanovená výrazně pod tržní hodnotou nemovitosti. K řízení získaného bytového fondu se pak zřídí nová instituce. Stávající nájemníci o byty nepřijdou, ale ti noví budou vybíráni prý demokraticky právě onou novou institucí. Mimo jiné mají mít přednost pracující lidé, kteří na běžné tržní nájmy nedosáhnou. Kdo přesně to je, není definováno. 

Ve skutečnosti se tento plán realizovat nebude, nelze ho prosadit politicky a podle odborníků by neprošel ani právně. Šlo tedy jen o populistické volební sliby, díky kterým se Levice dostala k moci. Jaké je však řešení tohoto obřího problému, který trápí nejen Berlín, ale i Prahu? 

Musí se začít stavět

Mimo jiné jde o výstavbu, která v Berlíně extrémně vázne. Byty prostě chybí a povolovací procesy jsou i díky pověstné německé byrokracii a drhnoucí digitalizaci pekelně dlouhé. Udává se, že povolovací procesy trvají ve městě přibližně pět až sedm let (pořád je to však kratší doba než v Praze). V téhle souvislosti je pak paradoxní ještě jeden fakt: uprostřed Berlína zůstává obří plocha starého letiště Tempelhof nezastavěná a nevyužitá. Lidé si tu na obří ploše pouštějí draky a pořádají pikniky, jak si to odhlasovali v referendu, zatímco nemají kde bydlet. 

I když se výstavba zrychlí, je jasné, že bydlení v Berlíně bude stále méně dostupné. Z Berlína se totiž stává populární metropole, jako jsou Paříž, Londýn a další. Nejde už o levné a dostupné punkové město, na které mnozí s nostalgií vzpomínají – město, kde, jak se dříve říkalo, „stačilo jen prokopnout dveře nějakého bytu a člověk bydlel“. Dávno už zde neplatí, že „Berlín je chudý, ale sexy“, což jsou slavná slova bývalého starosty Klause Wowereita. Teď lze spíš říct, že Berlín je zatraceně drahý. A já si neumím a raději ani nechci představovat, jak náročné je hledat si tady nájem v dnešní době. 

Příklad Berlína však ukazuje, že složité problémy, jako je dostupnost bydlení, nemají jednoduchá řešení. I když se to lidem často špatně poslouchá…