V celé EU zuří pandemie. Jednotlivé státy připravují národní plány, jejichž zásluhou ožijí a stanou se odolnějšími. Unie na ně vynaloží zdánlivě gigantických 672,2 miliardy eur, asi 5,1 procenta svého HDP za rok 2020. Přesto je to suma velmi omezená, zdaleka nepostačující pro všechny potřebné.
Nedávno přijatý záchranný plán administrativy prezidenta Joea Bidena pracuje v porovnání s Evropskou unií s trojnásobkem, ač je populace USA o zhruba sto milionů menší než ta evropskounijní. Evropa musí každé obnovovací a odolnost posilující euro pečlivě zvážit, než je vydá.
Připravila si pro to kritéria potřebnosti. Jsou společná pro všechny členské státy a představují společnou přidanou hodnotu. Spojují urgentní výzvy vyvolané pandemií s potřebami, které byly před ní, budou poté, co pomine, a jsou přínosné pro řešení úskalí, která pandemie vyvolává.
Jde o čisté technologie, lepší nakládání s energetickými zdroji, digitalizaci, udržitelnou dopravu či o komplexní rozvoj lidí, jejich pracovních schopností i o zajištění odpovídajících zdravotních a sociálních služeb. To má evropskou ekonomiku nejen výkonnostně vrátit do stavu z loňského února, ale strukturálně ji zocelit s ohledem na delší budoucnost.
Potřeba obnovy je však nejen ekonomická, ale i občansko-společenská. Viděno ekonomicky, Česká republika dosud vykazuje vysokou disciplinovanost a odpovědnost; leč ta občansko-společenská těžce pokulhává. Furiantské porušování elementárních pravidel občanské zodpovědnosti a ignorance stavu, ve kterém jsme se ocitli, nejsou slučitelné s ekonomickým smyslem procesu obnovy a snižují jeho efektivnost.
Musíme se obnovit celostně; nejen zprovozněním ekonomického soukolí, ale i zvýšením sociální inteligence poučeni pandemií. V tom bohužel neevropsky zaostáváme.
Autor je ekonom České spořitelny.
