Usnesení, které pevnost našeho členství konstatuje, stvrdilo zvednutím ruky 115 ze 160 přítomných zákonodárců. Pokud jde přímo o vládní koalici, osm zákonodárců se hlasování zdrželo a čtrnáct poslanců se hlasovacímu stroji raději vyhnulo. Jestli si teď vládní garnitura či Martin Stropnický osobně myslí, že se podařilo zahladit dosti pobuřující výrok ministra obrany s paralelou mezi vojsky Varšavské smlouvy a NATO, šeredně se mýlí.
Ale to už je v tuto chvíli druhotné. Bezděky byl obnažen český problém jako hrom. Nikoli ovšem problém psychologický, ale politický. Už předešlé parlamentní debaty o ukrajinsko-ruské krizi i další veřejné výroky politiků naznačily, že se mezi nimi najde nemálo takových, a zdaleka nejde jen o komunisty, kteří by spíše skousli, kdyby posádková města znovu zaplnilo vojsko s rudou hvězdou na ušance než vojáci NATO. To je skutečný problém.
K tomu je navíc nutno dodat, že „vojáci NATO“ jsou metafora. NATO žádné svoje vojáky nemá, ty mají jen jednotlivé členské státy paktu, mezi něž už 15 let patří i Česko. Mluvit o „cizích jednotkách“ je proto přinejmenším zavádějící. A hledat paralelu mezi vojenskou agresí ze srpna 1968 a následnou okupací Československa a případnou společnou obranou Severoatlantické aliance je nejen hloupé, ale přímo nebezpečné.
Moskva ve své propagandě už delší dobu využívá i ty hlasy z Prahy, které vinu za ukrajinskoruskou krizi svalují na Západ a Evropskou unii. Nebylo jich málo a nešlo je přeslechnout. Jistě, od vládních činitelů nic takového nezaznělo. Ničeho podobného se nedopustil ani Martin Stropnický. Image Česka ale určitě nevylepšil. Hrubý přešlap, jak ministrovy výroky označil premiér Sobotka, centrála NATO oficiálně jistě nechá plavat. Hned tak zapomenuty ale nejspíš nebudou. Prohlášení parlamentu, že „aktivní obranu hodnot, na kterých je aliance postavena, považujeme za samozřejmou a čestnou povinnost“, je dost chabou náplastí na mezinárodní ostudu, kterou šéf rezortu obrany svými slovy způsobil.
