Telemedicína není jen videohovor. Rozhoduje, co přijde potom
Telemedicína už dávno neznamená jen videohovor s lékařem. Pod stejným názvem dnes fungují velmi rozdílné služby – od jednorázové online konzultace až po model, který pacienta provází od prvního kontaktu se zdravotní sestrou přes lékaře a specialistu až k zajištění potřebného vyšetření a následné péče. Právě v návaznosti péče se ukazuje největší rozdíl.
Je večer, dítě má horečku, rodič si není jistý, zda čekat do rána. Jindy začnou člověka bolet záda a neví, jestli hledat praktika, ortopeda, neurologa, nebo problém nejprve několik dní sledovat. Právě v takových situacích začíná dávat telemedicína smysl. Ne nutně tím, že nahradí návštěvu ordinace, ale tím, že člověku pomůže zjistit, co má dělat dál.
Pod jedním slovem telemedicína se přitom skrývají velmi rozdílné modely. Někde je výsledkem jedna konzultace s lékařem nebo odpověď na konkrétní otázku. Jinde se digitální kontakt stává vstupní branou do další péče. Rozdíl není na první pohled vidět – v obou případech pacient vezme do ruky telefon. Podstatné je, kdo stojí na druhé straně, kdo za poskytnutou péči odpovídá a především co se s pacientem děje potom.
Na druhém principu staví například česká digitální poliklinika Dr. Digital. Sama se záměrně neoznačuje za online pohotovost. Akutní a život ohrožující stavy patří podle zakladatele záchranné službě a urgentní medicíně, nikoli do telefonu. „Když má člověk bolest na hrudi nebo výraznou dušnost, nemá hledat lékaře v aplikaci. Má volat 155. Telemedicína má obrovský prostor jinde – tam, kde pacient potřebuje rychle zjistit, co se děje, co má udělat a kdo se o něj postará dál,“ říká zakladatel Dr. Digital Ondřej Svoboda.
Největší rozdíl je v tom, co se stane „potom”
Právě slovo „potom“ je pro celý model důležité. První kontakt pacienta nemusí automaticky znamenat rozhovor s lékařem. Stejně jako v běžné ambulanci může začít u zdravotní sestry. Ta zjistí anamnézu, důvod kontaktu a další potřebné informace a podle situace případ předá lékaři.
Tzv. triáž přitom není náhradou lékaře, ale způsobem, jak určit, jakou péči pacient potřebuje a jak rychle. Někdy je výsledkem konzultace s lékařem na dálku, jindy doporučení fyzického vyšetření nebo zapojení specialisty. A právě schopnost rozlišit mezi těmito situacemi je jednou z podmínek bezpečné telemedicíny.
Pokud je potřeba fyzické vyšetření nebo specialista, smyslem služby není konstatovat, že pacient má navštívit ambulanci. Součástí modelu má být také navigace k další péči a následný kontakt. „Cílem není odbavit dotaz. Cílem je vyřešit případ. Někdy to zvládneme během jednoho kontaktu, jindy péče pokračuje několik dní nebo týdnů,“ vysvětluje Svoboda.
Aplikace nebo zdravotnické zařízení?
S rostoucím počtem zdravotních aplikací se zároveň stává důležitou otázka, kdo vlastně službu poskytuje. Samotná technologie může být pouze prostředníkem mezi pacientem a zdravotníkem. Jiný model vzniká ve chvíli, kdy za péčí stojí přímo registrované zdravotnické zařízení.
Pokud chce pacient komplexní péči, musí za provozovatelem aplikace hledat registrovaného poskytovatele zdravotních služeb, který péči poskytuje pod vlastním oprávněním. S tím přichází nejen možnost pacienta léčit, ale také povinnosti, které běžně spojujeme s klasickou ambulancí – například vedení zdravotnické dokumentace, ochrana citlivých údajů nebo odpovědnost za poskytovanou zdravotní službu.
Právě dokumentace může znít jako technický detail, ve skutečnosti ale rozhoduje o kontinuitě. Pokud se pacient ozve znovu, další zdravotník potřebuje vědět, co se řešilo předtím, jaké léky pacient užívá, zda má alergie nebo jaký postup doporučil kolega. Bez této historie začíná každá další konzultace prakticky od nuly. „Zdravotnická dokumentace není administrativa navíc. Je to jedna z pojistek, díky které může další zdravotník bezpečně navázat na předchozí péči,“ podotýká Svoboda.
Známý doktor jako služba
Svoboda používá pro vysvětlení celého principu jednoduchou analogii. Řada lidí zná situaci, kdy má v rodině nebo mezi přáteli zdravotníka. Zavolá mu, když neví, zda je problém vážný, zeptá se, na koho se obrátit, dostane doporučení a někdy i pomoc s tím, jak se v systému zorientovat. „Vlastně se snažíme systematizovat něco, k čemu mají přirozeně přístup lidé, kteří mají známého v medicíně. Nejde jen o to někomu položit otázku. Potřebujete někoho, kdo vás zdravotnictvím provede,“ říká s nadsázkou.
Digitální poliklinika proto nestaví jen na jednom typu lékaře. Kombinuje zdravotní sestry, praktické lékaře a různé odbornosti s možností návaznosti na další péči. Aplikace je v tomto modelu především prostředkem, kterým pacient do zdravotnické služby vstupuje. A nezáleží jen na tom, jak rychle se na displeji objeví lékař, ale zda na druhé straně zůstane někdo, kdo za pacientův případ převezme odpovědnost a dovede ho k dalšímu kroku a ideálně celému vyřešení případu.
Právě tady se může ukázat další fáze české telemedicíny. První generace digitalizovala kontakt s lékařem. Ta další může digitalizovat celou cestu pacienta: od prvního dotazu přes rozhodnutí, jakou péči potřebuje, až po kontrolu, zda se k ní skutečně dostal.
