Přesně před rokem ukončila Česká národní banka intervenční režim, kterým oslabovala českou měnu. Chtěla docílit rychlejšího růstu ceny a stabilizace ekonomiky po krizi. Viceguvernér Mojmír Hampl, který letos po dvanácti letech v bance končí, byl na podzim roku 2013 tím rozhodujícím hlasem, který nakonec o intervencích rozhodl. Jak tento manévr centrální banky hodnotí s odstupema a jaká na něm vidí negativa, řekl v rozhovoru s týdeníkem Reflex.
Takže intervence…
...kurzový závazek, ano…
...samozřejmě. Je přesně rok od jeho ukončení, rok od uvolnění kurzu z hranice 27 korun za euro. Jak to celé s ročním odstupem hodnotíte?
Mé hodnocení je nepřekvapivě dost pozitivní. Udělali jsme to, co jsme měli, bylo to správné opatření, možná přišlo trochu později, než mělo. Ale v zásadě zafungovalo tak, jako kdybychom polili ekonomiku živou vodou. Fungovalo dokonce lépe, než jsem si na začátku myslel.
Navzdory tomu, že to trvalo podstatně déle, než jste si na začátku mysleli?
Ano, i přesto. Při pohledu na dnešní vývoj inflace, který je výsledkem zhruba rok staré měnové politiky, to vypadá, že i časování ukončení závazku bylo v zásadě v pořádku, byť samozřejmě bylo zahaleno velkou nejistotou, a to i pro nás. V každém případě se znovu potvrdilo, že funguje transparence. Též se potvrdilo, že je dobře, když od prvního okamžiku informujete všechny o tom, kdy pravděpodobně skončíte. To jsme dělali od začátku. Snad to nevyzní moc propagandisticky, ale kdy se České republice stane, aby byla dávána za vzor Švýcarsku?
Navíc na první stránce Financial Times, kde vzkazují Švýcarům, aby se šli přiučit do Česka, jak se dělá kurzový závazek (švýcarská centrální banka dříve také bránila posilování kurzu franku proti euru, začátkem roku 2015 to ale pod tlakem vzdala a kurz šokově posílil zhruba o 30 procent, pozn. red.). Určitě v tom byl i kus toho pověstného štěstíčka. To ale nemůže nastat, když nemáte natrénováno, když jste neodvedl dost práce v přípravě.
V čem bylo to štěstíčko?
V tom, že nakonec nezasáhla žádná nečekaná událost, něco úplně šokového, zlomového. Exit proběhl velice hladce, už rok probíhá hladký, pomalý návrat k normálu nepřerušený žádnou velkou událostí. V tom je štěstí, ale štěstí pro připraveného, který věděl, co dělá a proč. Věděli jsme, co děláme, přestože jsme byli opakovaně kritizováni ze strany privátních analytiků za to, že jsme až příliš transparentní, že říkáme moc a necháváme trhu příliš velký prostor k tomu, aby snadno četl naše plány.
Ale my jsme všem chtěli nechat dostatek prostoru pro to, aby se nachystali na ukončení kurzového závazku. A trh nás za to odměnil v podobě následné stability. To je velká lekce, kterou si beru po těch téměř 12 letech, co jsem v ČNB: Kdykoliv jsme udělali krok směrem k větší transparentnosti, nikdy jsme nelitovali a nezvažovali krok zpátky. Zkrátka pomáhá, když se říká víc.
Je tu ještě něco z období kurzového závazku, co nějak změnilo vaše myšlení, názory?
Ano. My centrální bankéři se dostáváme do strašných potíží s vysvětlováním, když uděláme nějaké netradiční opatření. Nemusí být bůhvíjak radikální, ale veřejnost má potíž to pochopit a my nejsme hned na začátku schopni vysvětlit příběh – co to děláme a proč. Pro mě je tedy poučení takové: Když centrální banka dělá nestandardní opatření, musíte komunikovat víc než standardně.
Jak jste to tedy na začátku měli vysvětlit?
Měli jsme předběhnout onen klasický český příběh o tom, že „vás někdo zase okrad“, na který skočí aspoň polovina Čechů vždycky. Když tohle začnete vypouštět do světa, získáte pro něj vždycky polovinu obyvatel a jsou politici, kteří na tomto příběhu surfují klidně 20 let a pořád jim to funguje.
Co jste tedy měli udělat jinak?
Svoji interpretaci příběhu musíte být schopen dostat do veřejného prostoru dřív, než ho vyplní všechny ostatní interpretace a ta vaše už působí jen jako reakce na ty ostatní. Centrální bankéři musí jít vysvětlovat i na náměstí a do škol. Bohužel, technokrati v centrálních bankách na to nejsou zvyklí.
Když vám pak realita začne dávat za pravdu, je to sice fajn, ale často je to i pozdě, protože autorem příběhu a autorem vítězství už může být někdo jiný. Vítězství má hodně otců, prohra je sirotek. Je škoda, že jsme nebyli pány příběhu od začátku trochu víc. Ale to opatření každopádně zafungovalo téměř učebnicově. Makrodata se začala otáčet od začátku roku 2014. To není jenom náhoda, měnová politika zkrátka funguje.
Na konci roku v ČNB končíte, jste tu téměř 12 let. Změnilo vás to nějak názorově? Je něco zásadního, co si odtud odnesete?
Jsem toho názoru, že když máte měnovou politiku a máte k ní nástroje, máte je používat. Ve špatných časech polévat ekonomiku živou vodou, v dobrých časech podávat uklidňující léky, aby se „organismus“ nepřehříval.
Celý vtip vlastní autonomní měnové politiky, které já hluboce věřím a hluboce věřím, že ji máme mít a udržet si ji, a tudíž o euru neuvažovat dnes, zítra ani v dlouhém období, zkrátka nikdy, celý fór je v tom, že abyste udržel cenovou a vůbec celou makroekonomickou stabilitu, tak těmi nástroji musíte hýbat, jinak v určitém okamžiku vytvoříte nerovnováhu.
A já mám pocit, že můžeme hospodářský cyklus vyhlazovat ještě víc. Myslím si taky, že správně používaná měnová politika nejen udržuje cenovou stabilitu, ale udržuje také celou ekonomiku daleko od nějakých zoufalých, neudržitelných stavů. Jediné, co v centrální bance děláme, je stabilizace ekonomiky. Nemůžeme změnit podstatu, povahu ekonomiky.
Zajímavé je, že jsem si za těch 12 let, co jsem tady, prošel celým hospodářským cyklem. Od časů, které byly úplně skvělé – rok 2006, 2007 – kdy se zdálo, že to vydrží napořád. Rostli jsme o šest procent a mluvilo se o tom, že máme na víc.
Všechno bylo skvělé. Pak ale přišla největší finanční a hospodářská krize západního světa od druhé světové války. Finanční se nás sice nedotkla, banky zůstaly silné a zdravé, ale ekonomickým propadem jsme si v Česku prošli dvakrát a věřím, že jej zásadním způsobem pomohl zastavit kurzový závazek. Když se na to s odstupem dívám, tak si uvědomím, že už jsem tady opravdu dlouho.
