Šéfové firem chtějí neplacenou nemocenskou, aby hodili účet na lidi. O skutečnou úsporu ale nejde

Nyní, kdy se chce v rámci vyhrocené otázky poplatků za veřejnoprávní média zavádět jako dobrovolné to, co bývalo povinným, si nemohu nechat ujít příležitost předložit empirický důkaz, k čemu že ona dobrovolnost obvykle vede.

Nejbližší analogii k tomu, kolik lidí se (ne)účastní dobrovolného systému, najdeme v Česku u nemocenského pojištění. To je sice povinné pro zaměstnance, ale nikoli pro živnostníky. Pokud se zaměříme pouze na samostatně výdělečně činné osoby (OSVČ), které to mají jako hlavní činnost, platí si jich nemocenské pojištění dobrovolně pouze nějakých 15–16 procent. Nechci psát o financování veřejnoprávních médií, ale přechod k dobrovolným uživatelským poplatkům by znamenal rychlý konec veřejnoprávní televize nebo rozhlasu, o což možná při podobných návrzích jde.

Zpátky k nemocenské, kde mnozí z OSVČ svoji nízkou míru zapojení vysvětlují tím, že dávky nejsou bůhvíjaké, čerpat můžete až po 14 dnech a tak dále. Lidé jsou podmíněně racionální tvorové, ale na silné podněty reagují: zatímco samostatně podnikající muži mají tendenci se pojišťovat až s přibývajícím věkem a rizikem nemoci, v případě žen-podnikatelek naprosto převládají ty ve věkové kategorii 25–35 let, kdy se po splnění podmínek dostatečně dlouhé účasti v systému kvalifikují na peněžitou pomoc v mateřství.

Podmínky přitom nejsou drakonické (platit aspoň 270 dní v předcházejících dvou letech, z toho 180 dní v aktuálním roce před nástupem na mateřskou) a poměr cena/výkon, tedy poměr zaplaceného pojistného k obdrženému celkovému finančnímu plnění, je fantastický (více než tisíc procent). Žádná komerční pojišťovna pochopitelně podobný produkt nenabízí, to by velmi rychle přišla na buben. Přesto ani v této skupině není účast zdaleka stoprocentní. Jakmile už však mateřství není aktuální, participace velmi rychle klesá.

Úplně stejně by to dopadlo se zdravotním pojištěním, kdyby bylo dobrovolné: komerční by bylo velmi drahé (viz USA), veřejné, kam by se dalo vstupovat podle zdravotní potřeby, zatímco mladí a zdraví by se mu vyhnuli obloukem, by bylo ještě mnohem větší zátěží veřejných rozpočtů, než je dnes.

Češi bez karenční lhůty jako eine Simulantenbande?

Nemocenské pojištění kryje riziko výpadku pracovního příjmu. Současně snižuje soukromou cenu absence. Morální hazard je proto očekávatelný i bez simulace nemoci či podvodného jednání: rozhodování se mění ve vztahu k délce a četnosti absence při jinak obdobném zdravotním omezení, přičemž do hry vstupují parametry jako efektivní náhradový poměr po redukčních hranicích, případných firemních benefitech a podobně. Je úplně jasné, že lidé se budou mnohem častěji uchylovat k nemocenské, když budou mít efektivní náhradový poměr 80 procent než s bídou 20 procent.

Platí to i pro velmi odlišné země. V poslední době mě zaujala statistika absencí z důvodu nemoci v německém závodě Volkswagenu v Emdenu a v jednom z čínských společných podniků koncernu, kde byl rozdíl zhruba deset procentních bodů. Památný dr. Bautze z Dobrého vojáka Švejka by nepochybně zařval něco o „eine Simulantenbande“, ale měl by pravdu?

Hýbání s karenčními lhůtami – tedy dobou, po kterou pojistník nedostává žádnou náhradu mzdy – a dalšími podmínkami nemocenské generuje změny chování všude na světě.

Když ve Švédsku snížili náhradu za první tři dny z 90 na 65 procent ušlého výdělku, byla elasticita výskytu absencí vůči ušlému výdělku kolem −1 u mužů a −0,70 u žen. To znamená, že pokles čerpání nemocenské přesně odpovídal poklesu vyplácené náhrady mzdy. Ženy reagovaly o něco méně citlivě než muži. Při poklesu finanční ztráty o každých deset procent klesl počet jejich absencí o sedm procent.

Statistika jasně dokazuje, že peníze mění chování lidí, ale nedokáže určit, kolik z nich předtím podvádělo.

V Česku se s karenční (ne)lhůtou a dalšími parametry šíbovalo jak s vagony na seřaďovacím nádraží, včetně jedné reformní epizody, kdy se odstranila náhrada za první tři dny nemoci. Výzkumná práce Jakuba Grossmanna z roku 2024 využila geografickou variaci chřipkových epidemií a individuální záznamy o pracovních absencích a dospěla k tomuto závěru: zaměstnanci při omezení nemocenské častěji využívali placené či neplacené volno; celkový počet zameškaných pracovních hodin se ale v analyzovaném souboru významně nezměnil.

Jinak řečeno, to, že stát ušetří na konkrétním pojistném nástroji, nemusí ještě znamenat úsporu pro celou ekonomiku. Výsledek však současně není univerzálním důkazem, že morální hazard neexistuje: vztahuje se totiž ke konkrétní reformě, sledované populaci a vystavení specifické infekci.

Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2025 evidováno 53,1 nových případů dočasné pracovní neschopnosti na 100 nemocensky pojištěných osob, oproti 40,5 v roce 2019. Počet kalendářních dnů pracovní neschopnosti se ale současně snížil z 81,2 na 78,0 milionu a průměrná délka absence ze 42,4 na 31,2 dne. Počet případů a celkový objem pracovní neschopnosti tedy dávají odlišný obraz. Srovnání přes pandemii a změny evidence navíc vyžaduje metodickou opatrnost.

Výrazné jsou i rozdíly podle odvětví. Ve výrobě motorových vozidel připadalo v roce 2025 na 100 pojištěnců 81,6 nového případu, zatímco v realitní činnosti jen zhruba třetina. Rozdíl může odrážet fyzickou zátěž, směny, nemožnost práce na dálku, věkovou a profesní strukturu. Navíc bez standardizace podle diagnózy, profese a příjmu nelze vyvozovat z překvapivě rozdílných údajů dalekosáhlé závěry.

V USA neplatí žádný celostátní zákon, který by soukromým firmám nařizoval platit zaměstnancům dny, kdy jsou nemocní. Některé státy či velká města (jako New York nebo Chicago) to ale postupně zavedly samy. Díky tomu mohou výzkumníci porovnat, co se stalo tam, kde placenou nemocenskou nově povolili, oproti místům, kde stále není.

Odpůrci neplacených prvních dnů nemoci (karenční lhůty) často tvrdí, že když lidé za začátek nemoci nedostanou nic, raději chodí s chřipkou do práce a nakazí ostatní. Pokud je to pravda a placená nemocenská opravdu pomáhá, mělo by po jejím zavedení u lékařů ubýt pacientů s virózami, protože nakažení lidé prostě zůstanou doma.

A některé studie ukazují, že se to přesně takhle děje. Placená nemocenská má tedy přínos pro zdraví společnosti, protože brání šíření epidemií. To je sice skvělá věc, ale sama o sobě nám neříká, zda se takové opatření státu či firmám vyplatí čistě z finančního pohledu, tedy když se spočítají všechny náklady a výnosy.

Protože zaměstnanci mají nemocenskou placenou povinně (dnes už od prvního dne), zatímco OSVČ si ji platit nemusejí (a většina to nedělá), vznikají dvě skupiny lidí s naprosto odlišnou motivací. Vědci proto mohou vzít data od zdravotních pojišťoven – jako jsou záznamy o tom, kdo byl v nemocnici, jaké léky lidé v lékárnách kupují nebo s jakými diagnózami chodí k lékaři – a porovnat je s tím, jak často tyto skupiny oficiálně marodí.

Jenže ani toto srovnání není stoprocentně čisté. Živnostníci jsou totiž úplně jiný typ lidí než zaměstnanci. Často pracují v jiných profesích, mají větší svobodu v organizaci času, sami nesou riziko výpadku příjmů a k lékaři obvykle jdou, až když jim „teče do bot“. Navíc žádný úřad přesně neví, zda živnostník se zlomenou rukou opravdu doma leží, nebo dál z postele řídí firmu na notebooku, nebo kolik hodin odpracuje.

Den, kdy každý chytí jelení horečku

To, že lidé marodí méně, když se jim to finančně nevyplatí, je zkrátka fakt. Nemůžeme z toho však hned dělat zkratkovité závěry, že jsme národ simulantů. Když se zavedou neplacené či méně placené první dny nemoci (karenční lhůta), stát nebo firmy sice ušetří, ale finanční ztrátu jednoduše hodí na krk samotným zaměstnancům. Proto po ní šéfové firem tak hlasitě volají.

U invalidních důchodů je to ještě mnohem složitější. Rozpoznat, kdy člověk peníze od státu opravdu potřebuje kvůli zdraví, kdy ho k tomu nutí finanční nouze a kdy jde o podvod, je téměř nadlidský úkol. Schopnost pracovat totiž není jen otázkou lékařského posudku. Závisí také na tom, jestli jsou v okolí volná místa, co konkrétně daná profese vyžaduje, zda se člověk dokáže naučit něco nového a jestli mu zaměstnavatel dovede vyjít vstříc. Když v regionu ubude práce, lidé se zdravotními potížemi začnou žádat o invalidní důchody mnohem častěji – a to i přesto, že se jejich zdraví nijak nezhoršilo. Taková reakce ale není žádný podvod ani simulování, je to prostě snaha přežít.

Pro nemocenskou i invalidní důchody platí stejné pravidlo: když stát rozdává peníze příliš snadno, lidé toho využijí k odchodu z trhu práce, kde se jim nedaří. Tím se sice uměle snižuje oficiální nezaměstnanost, ale stát to stojí peníze. Ukázalo se to například během velké hospodářské krize v USA v letech 2008–2012. Kvůli zavírání továren a propouštění tam přibyl téměř milion nových žádostí o invalidní důchod. Úřady jich nakonec schválily více než 400 tisíc, což tvořilo skoro desetinu všech nově přiznaných důchodů. Ani to však nedokazuje, že by tito lidé simulovali. Zkrátka to potvrzuje, že když lidé přijdou o práci a mají podlomené zdraví, invalidní důchod je pro ně často jedinou záchranou.

Přísnost je jedna věc, ale měla by být doplněna o pobídky k zapojení do trhu práce, nabídku vhodných pracovních pozic a částečných pracovních úvazků a dalších aktivních opatření. Pokles přiznaných dávek sám o sobě není úplnou bilancí sociálních a ekonomických důsledků takto zaměřené reformy.

To, že lidé okamžitě zareagují, když jim stát sáhne na peníze během nemoci, nikoho nepřekvapí. Jenže tím celý příběh nekončí. Zastánci neplacených prvních dnů nemoci (karenční lhůty) rádi argumentují tím, že po jejím zavedení nikdo prokazatelně neonemocněl víc než dřív. Jenže poznat, jak se takové šetření podepíše na zdraví lidí, je běh na velmi dlouhou trať. Zjistit, jestli za infarkt v padesáti může zanedbaná chřipka z mládí, nebo úplně jiné věci, je ve statistice skoro nemožné.

Nikdo tedy nepopírá, že peníze ovlivňují, jak často si lidé berou neschopenku. U krátkodobých nemocí na pár dní zkrátka existuje pokušení si tak trochu vymýšlet. Rozhodně však nejde o žádné české specifikum ani příznak dnešní doby. My pamětníci známe historky kolující ještě za starého režimu, jak na jižní Moravě zázračně přibývalo „nemocných“ zrovna v době, kdy bylo potřeba sklízet vinohrady a okopávat zahrádky nebo když vrcholil předvánoční shon.

„Strategické házení se marod“ je ale součástí kultury venkovských okresů i v Americe, kdy se jinak na nějaké sociálno nehraje. Děje se tak v zahajovací den lovecké sezony na jelence viržinské. „Buck fever“ (jelení horečka) nebo „camouflage flu“ (maskáčová chřipka) jsou totiž tak urputné nemoci, že v postižených okresech školy raději vyhlašují ředitelské volno, protože starší žáci beztak onemocní, malé děti by neměl kdo odvézt školním autobusem, a i kdyby náhodou dorazili, tak je stejně nebude mít kdo učit.

Miroslav Zámečník je ekonom, konzultant a publicista. Je hlavním poradcem České bankovní asociace. V minulosti byl například předsedou dozorčí rady Českých aerolinií a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Také vedl Centrum pro ekonomickou analýzu v kanceláři prezidenta Václava Havla a byl zástupcem České republiky ve Světové bance.