Tak jako si filmaři touží postavit na krbovou římsu Oscara, u nás Českého lva, reportážní fotografové si chtějí své poličky ozdobit oceněním Czech Press Photo.
Několik let nazpět panovala v české fotografické společnosti obdoba indického kastovního systému, kdy příslušnost fotografů určoval počet umístění v soutěži. Se starou nejvyšší gardou se vcelku s grácií vypořádala mladá generace, která se dokázala prosadit navzdory „systému“.
České odnoži soutěže vycházející ze světové platformy World Press Photo vévodily dlouhá léta hrůzostrašné snímky. Často platilo, že čím více krve a utrpení, tím větší šance na první cenu. Krvavý fenomén vycházel z dlouholetého boje tisku proti televizi, kdy právě fotografové byli tlačeni za hranu etické stránky.
Televize může přenášet tragédie rovnou z místa, kdežto fotograf musí do redakce poslat „něco navíc“. Jedním z přelomů v českém rybníčku bylo vítězství Stanislava Krupaře v roce 2011. Téma bylo velmi aktuální, divoké nepokoje na Šluknovsku, ale vítězná fotografie byla jiná, bez přímého násilí.
Czech Press Photo, které vzniklo v roce 1995, ilustruje dějiny České republiky po sametové revoluci. Většina vítězných fotografií popisuje naše milníky, namátkou zasedání Světového měnového fondu, poslední rozloučení s Václavem Havlem nebo proces s Davidem Rathem a mnoho dalších. S příchodem krize začaly české deníky škrtat náklady a mezi nimi samozřejmě zahraniční cesty píšících i fotografů.
Nastala mírná vlna kreativity, světovými tématy se porota ohromuje snáze než domácími. A tak můžete na výstavě narazit například na fotografie králíků skákajících přes překážky.
Nyní se soutěž dostává po dvaceti letech do nových rukou. Zakladatelku Danielu Mrázkovou vystřídala Veronika Souralová, která proměňuje koncept soutěže, od nových prostor až po celkový mladistvý design. Již tento měsíc znovu zasedá mezinárodní porota a diváci mohou jenom se zatajeným dechem čekat na vítězný snímek pod novými křídly. A sázet se, zda různorodý vkus poroty ohromí česká nebo světová událost.
