Na jedné zdi podobizna Fridricha II. Velikého, ikony pruských konzervativců. Na druhé obraz drážďanského kostela Matky Boží, mementa bombardování druhé světové války a symbolu německého patriotismu. Nad stolem portrét Clause Philippa Marii Justiniana Schenka, hraběte von Stauffenberg, strůjce neúspěšného atentátu na Hitlera.
Takto popisuje britský The Economist berlínskou pracovnu Dietera Steina, šéfredaktora pravicového týdeníku Junge Freiheit (Mladá svoboda). Stein ho založil před 30 lety jako deník, od roku 1994 vychází týdně.
Chtělo by se říci, no a co… Jenže:
– Změnila se doba;
– Pravicový znamená v Německu skutečně pravicový, ne případně středopravý jako u nás;
– Jde o titul přemýšlivý, nikoli demagogický, shodují se pozorovatelé.
Jak to vypadá v praxi?
Malý příklad pro ilustraci. Největší deník Bild, s denním nákladem
2,5 milionu výtisků, kritizuje zvyšování daní, je proti záchranám bank v eurozóně a tepe neřízenou přistěhovaleckou politiku. Zároveň píše silně proamericky a proizraelsky. Takže je vlastně O.K.
To „pravicová“ Junge Freiheit opouští mainstream a jde dosti často na tenký led. Ne bez následků. Úřad pro dohled nad totalitními praktikami se v roce 2005 pustil do vyšetřování, které Stein vyhrál. Inzerenti a německá scéna se však začali periodika stranit.
Ne tak dnes. Před třemi lety vznikla u severozápadních sousedů Alternativa pro Německo (AfD) a karta se začala obracet. Oba subjekty nejsou oficiálně propojeny, jenže – Junge Freiheit, stejně jako AfD, velebí tradiční (německou) rodinu, pohrdá feminismem a sexuálními excesy. Volá po právu a pořádku a chová se vstřícně vůči Rusku. A brojí proti muslimským imigrantům. Dělá to šikovně, čtenářů jí přibývá. Loni v září, kdy kancléřka Angela Merkelová rozevřela náruč pro Syřany, stoupl náklad o 18 procent.
Hranice 30 tisíc čtenářů, k níž se týdeník blíží, není stále nic moc, zejména na trhu s 80 miliony obyvatel. Jistý signál to přesto je. Ve spolkové republice tíhlo ještě před deseti lety 62 procent novinářů ke středové levici.
AfD se to snaží změnit. Označuje konkurenci Mladé svobody za Lügenpresse (lživý tisk), což byl oblíbený termín fašistů. A další z průzkumů ukázal, že na to slyší 44 procent Němců. Tedy těch oslovených.
Dieter Stein, ročník 1967, se zatím chová obezřetně. Neříká ani Lügenpresse, ani se neoznačuje za ryzího pravičáka. Ví, že bude dále v menšině; dokonce ve vlastní rodině se čtyřmi „levičáckými“ sourozenci. Zároveň je svou třicetiletou profesní historií a růstem obliby důkazem, že se německá mediální scéna vrací k normálu.
Říká se tomu příklon (nebo návrat) k politické nekorektnosti. Když se v tom někdo najde, zabírá to – nebo zabírat může. Klidně i v Česku. Jen se to musí umět…
