Transakci deníku E15 potvrdila mluvčí Aera Tereza Vrublová. Svou polovinu programu novému investorovi prodal i i druhý člen konsorcia Ibis, tchaj-wanská firma AIDC. „Na prodeji jsme s našimi tchajwanskými partnery spolupracovali,“ uvedla.
„Prodali jsme úplně celý program, výrobní plány i veškerý hardware,“ upřesnila Vrublová. Aero se tak zbavilo i jediného provozuschopného letounu Ae270, který dosud využívali představitelé firmy a objevoval se také na leteckých dnech. Cenu obchodu Aero neupřesnilo. Mluvčí nicméně připustila, že několikamiliardové náklady na vývoj se firmě zcela nevrátí.
Nigerijský konglomerát COPS, jehož hlavním oborem je stavebnictví, působí v celé západní Africe. Ani v oblasti letectví ale není úplným nováčkem. Jeho dceřiná společnost Aircraft Integrated Solutions provozuje několik center údržby letadel po celém světě, včetně Velké Británie.
„Naším cílem je naplno využít potenciál Ae270 a zahájit výrobu těchto letadel, která mohou jeden den přepravovat podnikatele a druhý den letět s nákladem, a to z moderních letišť nebo i odlehlých neupravených ranvejí,“ uvedla COPS v prohlášení.
Aero nepočítá s tím, že by se na výrobě Ae270 podílelo. „Pokud ale kupec bude pokračovat ve vývoji, budeme s ním spolupracovat,“ uvedla Vrublová.
Neúspěšné partnerství
Vývoj osmimístného turbovrtulového letounu Ae270 odstartoval na počátku 90. let. V roce 1997 Aero podepsalo dohodu o společném vývoji a výrobě letadla s AIDC. První prototyp vzlétl o tři roky později, v roce 2004 ale AIDC zastavila dodávky křídel letadla do Vodochod. Vývoj zpomalily i finanční potíže Aera, Ae270 přesto získala certifikáty evropské agentury EASA i americké FAA. AIDC se ovšem následně z programu stáhla úplně a obě společnosti se rozhodly na rozdělení duševního vlastnictví i dosud vyrobených letadel. V roce 2008 Aero vývoj letadla oficiálně ukončilo. Ae270 během let vývoje zastarala a nový vlastník Aera, skupina Penta, se chtěl soustředit na vojenské letouny.
Projekt, který byl považován za mrtvý, ožil v roce 2011. O kompletní program projevily zájem společnosti z Běloruska, Číny a Ruska, přičemž nejblíže uskutečnění byl prodej do první z jmenovaných zemí. „Dali jsme smysl projektu, který by jinak neměl šanci,“ řekl Hospodářským novinám tehdejší prezident firmy Ladislav Šimek. Obchod ale nakonec nikdy uzavřen nebyl.
