Po kolejích se řítí revoluce chytrých vlaků, tramvají i lanovek. Tradiční profese zanikají
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Světoví výrobci železniční techniky investují do autonomního řízení, které má postupně nahradit strojvedoucí a snížit provozní náklady.
Vyvíjejí technologie, které dokážou samostatně řídit vozidla, předcházet nehodám a šetřit energii.
Jak ale sladit investice s patřičnou návratností? Napovídá reportáž e15 z letošního Innotransu, největšího světového veletrhu železnice.
Newyorská Wall Street má s nádražími od Prahy po Taškent společného více, než by se mohlo zdát. Investoři sdílejí s manažery světa železnic téma číslo jedna: jak vystavit byznysmodel, díky němuž se vyplatí masivní investice do technologií, jež nahradí člověka.
Zatímco v zámořských dílnách technologických gigantů vzniká jen těžko představitelná magie označovaná jako umělá inteligence, z převážně euro-asijských továren sjíždějí takřka každému familiární soupravy metra, tramvají, vlaků a lanovek. A málokdo tuší odpověď na klíčovou otázku, která oba technologické světy propojuje: kdy nahrazovat a lépe využívat know-how strojvedoucích a kdy se drahému experimentu s plně samostatným strojem raději vyhnout.
„Vidím dva scénáře. Jeden nám vydělá, druhému musíme za každou cenu zabránit,“ říká Ansgar Brockmeyer, zástupce generálního ředitele Stadleru. Švýcarského výrobce, od něhož nakupovaly České dráhy nebo například Leo Express. Stejně jako každý, kdo v železničním byznysu něco znamená, Brockmeyer v září zamířil na berlínský InnoTrans, největší světový veletrh železniční techniky.
Autonomní Basilej
„Obchodní potenciál autonomního řízení vidím mnohem spíše v městské dopravě než v klasických velkých vlacích,“ rozlišuje zmíněné scénáře manažer, jenž v minulosti rozvíjel železniční byznys Siemensu, a to více než dekádu na vrcholných pozicích.
Koho brzdí křivka. Proč by měl na první pohled náročnější provoz tramvají odemknout cestu k novým tržbám spíše než autonomní vlak snadno projíždějící krajinou? Rozdíl podle Brockmeyera vyplývá mimo jiné z odlišnosti zabezpečovacích systémů. Zatímco systém, který dohlíží na hlavní tratě (ETCS), znemožňuje výrazně zvýšit kapacitu a maže tak potenciální přínosy autonomních vlaků, systém na ochranu městské dopravy (CBTC) naopak umožňuje vytěžit výhody automatického řízení.
„ETCS zajišťuje plný dohled nad strojvedoucím, důležitý je obzvláště při brzdění. Vlak musí být vždy schopen udržet rychlost pod brzdnou křivkou. Problém je, že křivka odpovídá nejhůře brzdícímu vlaku, nikoli tomu nejlépe brzdícímu, a efektivita se vytrácí,“ vysvětluje Brockmeyer.
Autonomní vlak Stadleru jezdí už rok například na příměstské trati poblíž Basileje, strojvedoucí pouze dává pokyn k rozjezdu. Vlak díky tomu brzdí efektivněji a údajně ušetří až pětinu energie. Podobně to platí v případě metra a tramvají. Basilejský dopravce BLT proto zavádí systém automatizovaného řízení Stadleru v celé páteřní tramvajové síti v okolí města.
Zcela bez lidského personálu bude jezdit ozubnicový vlak na specifické dvoukilometrové horské trati mezi městem Rheineck u Bodamského jezera a výše položenou obcí Walzenhausen. Přestože má Stadler zpoždění, patrně dodá první plně samostatnou ozubnicovou mašinu na světě.
„Většina ozubnicových železnic je velmi malá. Přesto pro vozidla potřebujete přinejmenším čtyři strojvedoucí, kteří se střídají na směnách a mají dovolené. Zde vidíme významný potenciál. Podobně jako v případě dep, kde lidé tráví čas neproduktivními činnostmi, které lze automatizovat,“ dodává Brockmeyer.
Zautomatizovat co se dá. Kdo by chtěl projít veškeré výstavní haly InnoTransu, měl by si raději zobnout kofeinovou tabletku. Veletrh připomíná nejslavnější éru automobilové Ženevy: 42 hal, 120 tisíc metrů čtverečních skutečné výstavní plochy, 3200 vystavovatelů z 59 zemí a návštěvnost 175 tisíc lidí. Pocitově se polovina z nich hemžila na monumentálním stánku Siemensu. Společnosti, která automatizuje snad vše, co se hýbe, od metra v Praze po to plně samostatné v saúdskoarabském Rijádu.
„Veškeré nové projekty meter buď od začátku počítají s plnou autonomií, nebo s přechodem na ni v budoucnu. Například vídeňské metro má stále kabinu pro strojvedoucího, umí být ale i plně automatické. Někteří zákazníci si nechávají konvenční systém jako zálohu,“ říká Roman Kokšal, generální ředitel české odnože Siemens Mobility. Ta v Praze, Ostravě, Brně a v Plzni zaměstnává přes čtyři stovky lidí, desítky z nich se podílejí na vývoji autonomního řízení.

Na rozdíl od Brockmeyera Kokšal věří i v plně samostatné „velké“ vlaky, obzvláště ty příměstské. „Je to budoucnost, nejpozději do dvou dekád bude železnice spíše autonomní než lidmi řízená. Ano, jsou složité případy, kde nám práce trvá déle, než jsme předpokládali. Náročné je sladit souběh samostatných a nesamostatných vlaků na jedné trati nebo naučit autonomní metro, jak odlišit poletující igelitový pytlík od cestujícího padajícího do kolejiště. Když zákazník ví, že to není snadné, výsledek se ve finále dostaví,“ dodává Kokšal.
Škoda sází na řidiče se softwarem. A pak je tu Škoda Group. „Máme ambici vytvořit autonomní řízení do deseti let,“ řekl šéf firmy Petr Novotný v rozhovoru pro e15 během veletrhu. Plzeňský výrobce z investiční skupiny PPF sází například na antikolizní systém nebo inteligentní omezovač rychlosti. Díky kamerám a senzorům tramvaj přesně rozliší skutečné hrozby od těch irelevantních a tomu uzpůsobuje pohyb.
„Nejdeme tak hrr jako firmy v AI. Bezpečnost je stále na prvním místě. Můžete to vidět na ulici na našich antikolizních systémech tramvají. Máme software pro vlaky i tramvaje, který naviguje řidiče, aby maximálně rekuperoval elektrickou energii. Spotřebu dokáže snížit až o patnáct procent,“ dodal Novotný.
Záblesky nedaleké budoucnosti lze pozorovat i na méně nápadných stáncích. Technická vysoká škola Ostwestfalen-Lippe ze Severního Porýní-Vestfálska například představila autonomní vozidlo Monocab. Moderní vagon určený pro malé venkovské tratě. Vystačí si s jedinou kolejnicí, takže ho i malá vesnice může využívat pro obousměrný provoz byť na jediné konvenční trati.
„Je určený pro venkov, kde nemáte mnoho pasažérů a nemůžete utrácet za velkou mašinu a personál. A v Německu máme nespočet kilometrů tratí, které nikdo nevyužívá a takhle by mohl,“ říká výzkumná pracovnice Stella Wermuth. Vůz s neprakticky vertikálně se otevírajícími dveřmi zatím jezdí na testovací trati na západě Spolkové republiky a hledá investora.
V procesu hledání jsou i české firmy na InnoTransu. Nepátrají ani tak po bohatých vlastnících – plzeňská Škoda Group ovládaná investiční skupinou PPF není zdaleka jediným výrobcem se silným zázemím – jako spíš po nových trzích. Přibližně polovina produkce českého železničního průmyslu totiž směřuje právě do zahraničí; loni dosáhla hodnota exportu ďábelských 66 miliard korun. Zajímavé příležitosti se rýsují například ve Střední Asii.
Czech made jako nejvyšší kvalita
„Tam si pamatují ‚Czech made‘ jako nejvyšší kvalitu. Aby ne, když mají na dvorku jawu nebo zetor. Na to musíme hrát a – mezi námi – také hrajeme. Setkal jsem se s jejich ministry i prezidenty a máme tam dveře otevřené,“ říká ministr dopravy Ivan Bednárik (za SPD). Čím větší šance na zakázky, tím těžší boj. „Střední Asie je i geografickým středem přepravních toků mezi Asií a Evropou, takže je o ni veliký politický a ekonomický zájem,“ dodává Bednárik, někdejší šéf Českých drah a odborník na železnici.
O asijské konkurenci nemluví jen jako o hrozbě, ale také jako o inovativním a pozoruhodném prostředí: „Na Asii jsme léta koukali svrchu. Čas dozrál, je nevyhnutelné inspirovat se jejich technologiemi a přístupem k železnici.“
Vlak do písečné bouře. Kromě čínského gigantu CRRC si o pozornost hlasitě říká rovněž Hyundai Rotem. I jihokorejský výrobce proniká do Střední Asie. Předloni uzavřel historickou zakázku, díky níž vůbec poprvé exportuje vysokorychlostní vlak vyvinutý v Jižní Koreji. Uzbecké dráhy si u něj objednaly šest jednotek pro rychlost 250 km/h, každá má kapacitu 389 míst. A nejsou to ledajaké vlaky.
Musejí zvládnout písečné bouře v poušti Kyzylkum a teploty od 40stupňového mrazu do 50stupňových veder. I proto je vlak pojmenovaný po Džalaluddínu Mingburnuovi, národním hrdinovi dnešního Uzbekistánu a posledním šáhovi chórezmské říše, který se proslavil jako jeden z nejodhodlanějších odpůrců mongolské invaze vedené Čingischánem.

První vlak vyjel letos v květnu na trase Taškent–Samarkand–Navoiy–Buchara–Urgenč–Chiva, kde místo čtrnácti hodin stráví cestující v mašině sedm a půl hodiny. Uzbekistán jedná s Hyundai o návazných zakázkách i přesto, že dosud využíval španělské vysokorychlostní jednotky, které mají koncentrovaný pohon. Naopak Jihokorejci sázejí na pohon distribuovaný, kdy je trakční zařízení rozložené do celé soupravy. Údajně to má zlepšovat akceleraci a přepravní kapacitu.
České vlaky pro široký rozchod. Expanze Hyundai do Uzbekistánu příhodně ilustruje souboj o Střední Asii, jejž vedou asijské firmy s evropskými – zakázku v Uzbekistánu ulovila i Škoda. V dubnu tam podepsala kontrakt za více než tři miliardy korun na dodávku deseti moderních elektrických vlaků.
„Jsme jediným evropským výrobcem, který umí vyrábět vozidla pro rozchod koleje 1520 mm. Umíme to v provedení s baterkami i bez nich. Je to zkušenost sovětského bloku, kterou nyní přenášíme do Uzbekistánu, Kazachstánu, Ázerbájdžánu,“ řekl Novotný. Ve většině Evropy včetně Česka je standardem rozchod 1435 mm.
Má-li výrobce expandovat, je podle něj nevyhnutelné, aby další výrobní kapacity nestavěl jen v Česku, ale právě v místě nově získávaných zakázek – v Taškentu, Astaně nebo v Baku. Takto směrované investice se podle něj v příštích letech přemění z nižších na vyšší desítky milionů eur.
Jestli něco ukázal berlínský InnoTrans naprosto jasně, tak to, že se mají cestující i byznys připravit na ohromné změny. A to je dobře. Každý, kdo jel v letních vedrech pařížským či londýnským metrem, si nic jiného než změnu hodnou 21. století nemůže přát. Ne každá MHD dosahuje pražských kvalit.
























