Méně peněz pro evropské zemědělce může zdražit potraviny, říká šéf jejich nejvlivnější lobbistické organizace
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Evropskému zemědělství hrozí, že si v následujících letech finančně pohorší.
- V důsledku to může vést ke zdražení potravin v obchodech, podotýká prezident evropské organizace zemědělských družstev Cogeca Lennart Nilsson.
- Větší síle evropských zemědělců podle něj prospívá jejich integrace a provázanost v potravinovém řetězci.
V Bruselu se aktuálně projednává nový víceletý rozpočet Evropské unie na období let 2028 až 2034. Sektor zemědělství si má podle aktuálního návrhu reálně pohoršit. Prezident evropské organizace zemědělských družstev Cogeca, která je společně s její sesterskou organizací Copa největší a nejvlivnější zájmovou lobbistickou organizací hájící evropské zemědělce v Evropské unii, v rozhovoru pro e15 mluví o možných dopadech nižšího financování, budoucnosti unijního dotačního systému i evropských regulacích. „Dostáváme méně a méně peněz, ale čelíme větším a větším požadavkům, regulacím a pravidlům. Politici musí zaplatit za to, co požadují,“ říká švédský rodák Nilsson, který je stále také aktivním zemědělcem.
Jaký reálný vliv máte na to, co Evropská komise a další unijní instituce v oblasti zemědělství nakonec schválí? Jak silná je vaše pozice a vaše organizace?
Naše organizace, tedy Copa a Cogeca, jsou stejně staré jako celá Evropská organizace. Spolupracujeme již více než 60 let se všemi institucemi: Parlamentem, Radou, Komisí i generálními ředitelstvími. Jak můžete vidět z debaty o Společné zemědělské politice (SZP), máme velký vliv na detaily, ale celá SZP závisí na rozpočtu. Poté, co Komise loni v červenci předložila návrh rozpočtu s drastickými škrty, vyvolali jsme velkou debatu v Parlamentu a mezi ministry zemědělství. Také se nám podařilo přimět Ursulu von der Leyenovou, aby ve dvou svých dopisech přislíbila dodatečné peníze. Řekl bych, že máme vliv, který potřebujeme, protože jídlo je středobodem Evropy. Nikdo nemůže žít bez zemědělce, který produkuje potraviny.
Jste organizace zemědělských družstev. Jakou roli tato družstva v Evropě hrají a jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi západní Evropou a postkomunistickými zeměmi, jako je Česká republika?
Máme tu v podstatě tři různé regiony. Zaprvé je to severozápadní Evropa: Skandinávie, Německo, Nizozemsko a část Francie. Pak jsou tu středomořské země na jihu a nakonec východ. Na severozápadě máme silnou integraci do trhu a vysoce konsolidovaná družstva. Například v mlékárenském sektoru má společnost Arla Foods členy v šesti nebo sedmi zemích a dnes je jednou z největších mlékárenských společností v Evropě. Jsou dobře integrováni do trhu se silnými spotřebitelskými značkami, takže nejsou tak závislí na světových cenách obilí, tuku nebo sušeného mléka. Masivně investovali do vývoje produktů a trhu, ale stále zůstávají družstvem se silnou vazbou na zemědělce, členy a majitele.
V jižní Evropě je to jiné. Vedle větších družstev tam fungují velmi malá. Nedávno jsme byli v Almeríi na jihu Španělska, která dominuje produkci rajčat v Evropě. Viděli jsme tam silná družstva se silnými značkami, ale celkově má jih spíše menší, lokální družstva.
A pak tu máme východ, kde se to také liší. Vy zde máte specifický typ agrodružstev, která mají velmi silnou pozici. Myslím, že společným rysem východních zemí je, že nejsou do potravinového řetězce integrovány tak dlouho. Například v Lotyšsku si pár farmářů uvědomilo, že když budou kupovat hnojiva společně, dostanou díky větším objemům lepší cenu, a od toho se odrazili k dalšímu růstu. Všechny východní země dělají v tomto směru pokroky. Abyste ale získali skutečnou sílu a postavení na trhu, musíte být integrovanější a posunout se v potravinovém řetězci výš.
V Česku, stejně jako v dalších zemích východní Evropy, má slovo „družstvo" negativní historický podtext. Mohl byste popsat podle vás největší výhody členství v zemědělském družstvu? Jaký je hlavní důvod, proč v západní Evropě vidíme obrovská zemědělská družstva?
Největší zisky v potravinovém hodnotovém řetězci se dnes tvoří blíže ke spotřebiteli. Nejsem si úplně jistý, zda by se zemědělci měli stát přímo maloobchodníky, ale pokud alespoň vlastníte značky, dosáhnete určité velikosti a společně integrujete dále v řetězci, získáte větší sílu při vyjednávání na trhu. Můžete věnovat více úsilí budování značky a vývoji produktů, aby si spotřebitelé nakonec chtěli vaše výrobky koupit. Podívejte se třeba na již zmiňovanou Arla Foods. Dnes patří k největším výrobcům proteinových produktů v západní Evropě, které jsou teď mezi mladými lidmi velmi populární. Chtějí proteinové koktejly, nápoje a tyčinky. Kam jde v družstvu zisk z těchto prodejů? Vrací se zpět členům, zemědělcům.
Když jste více integrovaní, snižuje se také cenová volatilita. Získáte silnější pozici na trhu, zmírníte rizika spojená s výkyvy cen a zvýšíte ziskovost. Příkladem může být švédské družstvo Lantmännen. Při nákupu obilí nebo prodeji hnojiv platí tržní ceny, ale na konci roku se drtivá většina hospodářského výsledku vyplácí zemědělcům zpět ve formě dividend. Celkové zisky švédského zemědělského sektoru se pohybují zhruba mezi 600 miliony a jednou miliardou eur. Z toho Lantmännen vyplácí zemědělcům na dividendách přibližně 100 milionů. Jde zkrátka o to, pomoci zemědělcům k vyšší ziskovosti.
Týkají se tato družstva také spolupráce mezi zemědělci a výrobci potravin, čímž by se eliminovalo příliš mnoho kroků mezi zemědělcem a spotřebitelem?
Přesně tak, jde to přímo ke spotřebiteli, protože vlastníme značku. Například když si koupíte chléb z pekárny Lantmännen, i když má nějakou svou značku, je na něm logo družstva Lantmännen s nápisem „potraviny od švédských zemědělců". Získáte tak lokální produkt ve velkém měřítku.
Jste v úzkém kontaktu s unijní politikou a jedním z hlavních témat je nyní sedmiletý rozpočet na roky 2028 až 2034. Zemědělství si podle aktuálního návrhu oproti předchozímu období reálně pohorší. Jaký by podle vás mohl mít toto snížení dopad na celý sektor?
Pokud by ke snížení došlo v plné míře, dopad by byl masivní. Nemyslím si ale, že se to stane, protože probíhá mnoho diskusí. Na úrovni farem počítáme s průměrným snížením o více než 20 procent. Někteří zemědělci si sice najdou jiné způsoby, jak generovat příjmy, ale pro jiné – zejména pro mladé zemědělce, kteří do sektoru teprve vstupují – to bude mnohem těžší. V oblastech s přírodními omezeními, jako jsou horské regiony, kde příjmy do značné míry závisí na SZP, hrozí reálné riziko, že půda zůstane opuštěná.
Naše úsilí naštěstí vyvolalo debatu v Parlamentu i v Radě a přimělo Ursulu von der Leyenovou k vydání oněch dvou dopisů. Původní návrh byl kolem 300 miliard eur, zatímco v minulém období jsme měli něco kolem 380 miliard. Díky naší mobilizaci nám bylo přislíbeno 390 miliard eur, což představuje mírný nárůst. To by stačilo, kdybychom nemuseli brát v úvahu inflaci. Jenže v současném období jsme za inflaci kompenzováni nebyli. Po vypuknutí války na Ukrajině dosáhla kumulovaná inflace v zemích Evropské unie přes 22 procent. Dostáváme méně a méně peněz, ale čelíme větším a větším požadavkům, regulacím a pravidlům. Politici musí zaplatit za to, co požadují. Původním cílem SZP, jak je zakotven ve smlouvách, je poskytovat spotřebitelům cenově dostupné a bezpečné potraviny nejvyšších standardů, a SZP za to zemědělce kompenzuje. Pokud budou neustále snižovat financování, někdo to nakonec zaplatí.
Takže spotřebitelé by snížení zemědělského rozpočtu EU mohli pocítit prostřednictvím zvýšení cen potravin?
Přesně tak. Místo aby to zaplatili na daních, zaplatí to v obchodě.
Jak velký prostor pro změny v těchto jednáních vidíte? Existuje reálná šance na zvýšení rozpočtu EU pro zemědělství?
Myslím, že jsme v dobré pozici. Díky těm dvěma dopisům, diskusím v Parlamentu a faktu, že potravinová bezpečnost a suverenita se letos dostaly na přední místa agendy. Potravinová bezpečnost vyžaduje, abychom měli producenty, a to hraje v náš prospěch. Jsem docela optimistický ohledně toho, že dosáhneme částky někde kolem 400 až 450 miliard eur.
Od roku 2028 se má změnit také dotační systém. Navrhovanou změnou v rámci Společné zemědělské politiky je sloučení přímých plateb na plochu a investičních dotací do jednoho balíku. Jaký dopad podle vás tato změna přinese?
To bude velmi záležet na tom, jaké budou detaily. Snažíme se zajistit, aby byl přechod tak hladký, že si ho zemědělec ani nevšimne. Dilema je v tom, že tyto systémy jsou neuvěřitelně složité. I pro nás v bruselské bublině je těžké se v tom orientovat. Pro zemědělce je to extrémně složité, a složitost vždy přináší riziko, že zemědělci přestanou o investiční podporu žádat, což nakonec povede k problémům se ziskovostí.
Pokud politici nedokážou zvýšit financování, musí alespoň splnit sliby ohledně zjednodušení. Dnes je byrokratická zátěž pro zemědělce často drtivější než finanční podpora, kterou získají. Získat například povolení k rozšíření živočišné výroby trvá roky a v některých zemích je to prakticky nemožné. Například dánští chovatelé prasat v současnosti nemohou modernizovat své chovy pro dosažení lepších ekologických standardů, protože získat potřebná povolení je příliš složité. Zjednodušení je naprosto nezbytné. Doufáme, že Parlament a Rada uznají všechny pozitivní věci, které zemědělství poskytuje – od potravinové bezpečnosti až po údržbu krajiny. Podívejte se na letošní lesní požáry v Evropě. Často k nim dochází v oblastech, o které se už nikdo nestará. Máme tedy stále velká očekávání.
Myslíte si, že se celkový objem dotací EU bude v budoucnu snižovat a zemědělství se bude muset více spoléhat samo na sebe?
Evropský projekt (EU, pozn. aut.) v současnosti čelí snad největším výzvám ve své historii. Hodně záleží na tom, co se stane v nadcházejícím roce – čekají nás volby v německých spolkových zemích, Francii, Španělsku a jinde. Vidíme riziko posílení extremistických stran, což mě znepokojuje. Abych odpověděl na vaši otázku: ano, dotace se pravděpodobně sníží. Stále však doufám, že se evropský projekt bude dále rozvíjet. Vzhledem ke všem omezením, která v Evropě máme, věřím, že začnou zemědělství vnímat jako strategické aktivum. Jsem poměrně optimistický, že dokážeme politiky přesvědčit o tom, že rozpočet SZP je pro Evropu a její občany jednoznačně pozitivní věc.
Pokud se finanční kompenzace snižují, nemělo by dojít k odpovídajícímu snížení regulací?
Historicky jsme toto propojení nezaznamenali. Dostáváme méně peněz, ale čelíme více pravidlům a regulacím. Otázka zjednodušení je mnohem širší než samotná SZP. Jeden severský lídr v průmyslu to kdysi vystihl: jednotlivé cíle a nařízení EU – jako je odlesňování, obnova přírody a rámcová směrnice o vodách – jsou samy o sobě dobré, ale když je spojíte dohromady, vzniká problém. Dnes to vidíme právě v zemědělském sektoru.
Například ve Švédsku zákon o obnově přírody požaduje, abychom vykáceli lesy a vytvořili nové pastviny. Vykácení tohoto lesa se však klasifikuje jako odlesňování, což znamená, že nemůžete prodat dřevo. K údržbě pastviny potřebujete pasoucí se dobytek, ale kvůli pravidlům proti odlesňování z něj nemůžete prodat maso. A pokud stádo zvětšíte, porušíte směrnici o průmyslových emisích. Je to velmi protichůdná situace. Proto je pozitivní, že Komise nyní provádí zátěžový test, aby vyhodnotila, jak se všechny tyto regulace ovlivňují navzájem.
Pokud se nám to nepodaří vyřešit, jak chceme do sektoru přilákat mladé lidi? Jak dosáhneme generační obměny? Pokud pěstitel obilí čelí vyšším vstupním nákladům, těžkému trhu, úbytku peněz ze SZP a přísnějším regulacím, není divu, že mnoho zemědělců přechází na solární energii nebo nechává půdu ladem. To je důvod, proč se v Evropském parlamentu vede tak velká debata o zajištění prostředků pro zemědělský sektor. Riziko je, jak říkáme ve Švédsku, že kráva umře, zatímco tráva teprve roste. Situace je extrémně urgentní. Kromě vysokých cen vstupů se musíme vypořádat i s klimatickými změnami.
Ohledně budoucnosti dotací se objevují i velmi radikální návrhy. Němečtí ekonomové ze skupiny Kronberger Kreis, která působí při Nadaci pro tržní hospodářství, dokonce přišli s myšlenkou na zrušení veškerých zemědělských dotací po roce 2028. Co by to v praxi znamenalo?
Znamenalo by to buď prázdné regály v supermarketech, nebo mnohem dražší potraviny. Je to takto jednoduché. Kdybyste zemědělcům sebrali 20 procent příjmů, což často tvoří podstatnou část jejich platu a ziskovosti, bylo by to katastrofální. Příjem zemědělce musí být dostatečný i k tomu, aby mohl neustále investovat – udržovat moderní strojový park a vylepšovat chovy zvířat, aby splňovaly vyšší ekologické standardy. Zrušení dotací by tuto schopnost zcela zlikvidovalo.
Od 1. května platí zatím provizorně dohoda mezi EU a uskupením Mercosur sdružující státy jižní Ameriky, která byla schválena navzdory masivním protestům zemědělců, zejména v západní Evropě. Vidíte už nějaké dopady na evropské zemědělce, půl roku po zavedení této dohody?
Jednotlivě pouze této jedné dohody zatím ne. Velmi jsme se obávali o sektor hovězího masa. Argumentovali jsme nejen konkurenceschopností, ale také metodami produkce, protože oni masivně využívají antibiotika a hormony. V posledním přezkumu EU ohledně brazilské produkce se dospělo k závěru, že Brazílie nesplňuje naše požadavky, takže se dovoz z Brazílie dočasně zastavil. To situaci možná trochu uklidnilo. Pokud ale spojíte dopady otevření hranic s Ukrajinou, dohodu s Mercosurem a chystanou dohodu s Thajskem, kumulativní účinky budou vážné. Podívejte se na cukrovarnický sektor. Cukrovary se zavíraly ve Francii, v Dánsku a po celé západní Evropě. Kumulativní dopad všech těchto obchodních dohod už tedy na úrovni farem rozhodně vidíme.
Jaké nejviditelnější a nejkonkrétnější účinky tyto dohody na zemědělce mají?
Sektor cukru dostal těžkou ránu. Velký tlak je také na drůbežářský a vaječný sektor, které jsou velmi volatilní. Ve Švédsku vyvolal velkou debatu med, protože do Evropy proudí falešný med. To jsou ty hmatatelné dopady, které vidíme.
Není to z vašeho pohledu trochu pokrytecké, že Brusel evropským zemědělcům zakazuje například pesticidy, ale podepisuje dohody například s jihoamerickými zeměmi Mercosuru, které běžně využívají u nás zakázané chemikálie?
Pokrytectví je přesně to správné slovo. Zemědělce nejvíce irituje, když vidí, že jejich děti dostávají ve škole obědy ze surovin z dovozu, za jejichž produkci stejným způsobem tady v Evropě by dostali obrovské pokuty nebo by šli dokonce do vězení. Ne, takto by se obchod rozhodně dělat neměl.
Je v dnešní době evropské zemědělství při tomto typu politiky v globálním měřítku vůbec konkurenceschopné?
To nás vrací k integraci trhu a silným značkám. V sektoru mléčných výrobků, vína a lihovin jsme globálně velmi konkurenceschopní a hodně exportujeme. Ale pokud jde o suroviny jako obilí, olejniny nebo cukr, svou konkurenční výhodu ztrácíme. Zčásti je to způsobeno našimi přísnými regulacemi, ale také strukturou evropských farem. I když se farmy ve Švédsku i Česku zvětšují, v porovnání s mezinárodní konkurencí stále fungujeme ve velmi malém měřítku.
A co úroveň inovací v evropském zemědělství v porovnání s ostatními regiony světa?
Jeden americký zemědělský rada v Bruselu mi kdysi řekl: „Vy Evropané jste zvláštní. Milujete výzkum a inovace, ale nenávidíte jejich zavádění do praxe.“ A něco na tom je. Evropští zemědělci jsou inovativní tam, kde jim to je umožněno. Využíváme precizní zemědělství a pokročilé technologie, ale máme například zakázáno pěstovat geneticky modifikované plodiny. Jsme svázáni přísnými předpisy o životních podmínkách zvířat a životním prostředí. Zemědělci jsou sice hrdí na to, že produkují v tak vysokém standardu, ale z hrdosti se nenajíte – musíte vydělávat. Takže ano, naše problémy s konkurenceschopností jsou do značné míry spojeny s obrovskou regulační zátěží.
Úzce to souvisí s klimatickou politikou EU, zejména o Green Dealu, o kterém slyšíme denně. Jaká je současná atmosféra mezi zemědělci ohledně Green Dealu? Existují rozdíly v pohledu západních a východních zemědělců?
Nemyslím si, že by v tom byly velké rozdíly. Všichni zemědělci v Evropě cítí tlak těžké byrokratické zátěže Green Dealu. Ačkoli jsou za ním dobré úmysly, cílů může být nemožné dosáhnout a často nereflektují realitu na farmách. Většina zemědělců chce předat svou půdu dětem v lepším stavu, než ji dostali od svých rodičů. Hlavním problémem Green Dealu bylo to, že od počátku vnímal zemědělce jako problém, nikoli jako klíčovou součást řešení, kterou v mnoha případech jsme.
Co by se mělo v oblasti zemědělství v rámci Green Dealu změnit?
Chceme získat část příjmů, které ekologičtější přístup generuje. Tím nejdůležitějším je však předvídatelnost – a to nejen na pětileté funkční období jedné Komise. Není nic horšího, než když se pravidla neustále mění sem a tam. Uvedu příklad z vlastní farmy. Vykopali jsme velkou nádrž na zadržování fosforu. Když můj otec farmu kupoval, byl tam otevřený příkop. Dostal dotaci na to, aby do něj dal propustek. Já jsem pak dostal dotaci na to, abych ten propustek zase vykopal a vytvořil tuto nádrž. Jde o dlouhodobé závazky. Zvýšit podíl uhlíku v půdě trvá mnoho let.
Politici dnes hodně mluví o regenerativním nebo konzervačním zemědělství, což je obecně pozitivní, ale zemědělci potřebují regulační předvídatelnost. Zemědělství navíc nemůžete regulovat podle kalendáře. Pokud nařízení říká, že musíte rozmetat hnůj do určitého data, ale silně pršelo, zničíte si tím půdu. Pokud se počasí o dva týdny později vyjasní, je to k rozmetání ideální chvíle, ale podle pravidel je to v tu chvíli už nelegální.
Většina zemědělců chce být ekologičtější, ale chceme flexibilitu dělat to po svém. Většina z nás by například ráda poháněla traktory bionaftou. Dnes je to ale ekonomicky nemožné, protože bionafta je ve Švédsku asi o jedno euro na litr dražší. Pokud spotřebujete 20 tisíc litrů ročně, smaže vám to celý zisk. Kdybychom si mohli bionaftu vyrábět z vlastní půdy nebo z našeho lesního hospodářství, bylo by to výhodné pro obě strany, ale současné předpisy to znemožňují.
Takže klíčem k ekologickým regulacím je předvídatelnost?
Ano. Předvídatelnost a regulace, které skutečně fungují v praxi, nikoli jen regulace pro regulaci.
Hájíte zájmy zemědělců z celé Evropy, od Švédska přes východní Evropu až po jižní státy jako Španělsko. Jak těžké je hájit společné zájmy v tak širokém spektru zemí?
Je to mnohem snazší, než jsem si kdy myslel, protože všichni čelíme podobným výzvám: byrokratické zátěži, omezování svobody hospodařit a boji o ziskovost a slušný příjem. Samozřejmě, když jdete do detailů, věci se liší. Nějaká účinná látka může být v jedné zemi povolena a ve druhé zakázána. Ale z obecného, zastřešujícího pohledu – na kterém jako prezident pracuji – máme společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.
Na druhou stranu, jaké jsou největší rozdíly mezi členskými státy a zemědělci z různých koutů Evropy? Je to hlavně o klimatu?
Klima je ten nejvíce zjevný rozdíl. Skleníky ve Španělsku nepotřebují vytápění, zatímco na severu Švédska je vytápění obrovským nákladem. Kromě toho zjevného však hlavní výzva spočívá ve struktuře farem. Země jako Česko mají mnohem větší farmy než například Francie, kde zákony stále přísně regulují, kdo může kupovat půdu. Původně jsem si myslel, že rozdíly budou plynout z úrovně rozvoje, ale tak to není. Inovativní zemědělce a podnikatele vidím všude v Evropě. Rozdíly ve velikosti farem jsou to nejzásadnější, a to pak ovlivňuje i politické debaty. Například zastropování přímých plateb je obrovský problém pro velké české farmy, ale ve Francii to problém není, protože takto obrovské farmy nemají. Francouzští zemědělci mohou sdílet stroje, ale zřídkakdy zakládají velké společné podniky nebo družstva, jako máte vy tady. Takže měřítko provozu a úroveň integrace v družstvech jsou těmi největšími rozdíly.
Kdybyste mohl dát českému zemědělství jednu radu, jaká by to byla?
Buďte více integrováni v potravinovém řetězci. Není snadné toho dosáhnout, protože to vyžaduje investice, kapitál a odlišné myšlení. Myslím si ale, že to je zcela možné. Ve Švédsku začalo hnutí Lantmännen koncem 19. století. Ke konsolidaci začalo docházet v 50. a 60. letech, v 70. letech se vesnická družstva spojila v regionální. Dnes Lantmännen pokrývá celé Švédsko a je dokonce přítomen i na americkém trhu. Dosáhnout toho chce čas. Stejně jako v politice si musíte stanovit dlouhodobý cíl a neměnit ho každý rok. Moje rada tedy zní: buďte trpěliví.
