Přátelství bez hranic naráží na cenu plynu. Čína dál odmítá Putinovu Sílu Sibiře 2

Pro Si Ťin-pchinga byl čínsko-ruský summit týden poté, co v Pekingu hostil Donalda Trumpa, završením pozoruhodného diplomatického týdne. V něm prezentoval Čínu pod svým vedením jako maják stability ve světě zmítaném obchodními válkami a vojenskými konflikty v Íránu a na Ukrajině.

Si Ťin-pching a Vladimir Putin se setkali více než 40krát, takže se vzájemně častují přátelskými osloveními a gesty smlouvy o strategickém partnerství. Ponechme protokolární zdvořilosti stranou a soustřeďme se na to, o co šlo Putinovi ze všeho nejvíc – dosáhnout pokroku v otázce výstavby nového masivního plynovodu Síla Sibiře 2, o kterém obě strany jednají už léta.

Moskva před návštěvou signalizovala, že usiluje o další energetické dohody s Čínou, největším odběratelem ruské ropy, včetně dodávek z plynovodů a námořní přepravy. Jestli doufal, že Čína kvůli Hormuzu vyměkne, tak se hodně mýlil.

Síla Sibiře 2 se ne a ne ukázat

Během Putinovy předposlední návštěvy v září 2025 ruský plynárenský gigant Gazprom uvedl, že se obě strany dohodly na pokračování v projektu Síla Sibiře 2, což je 2600 kilometrů dlouhé plynovodní spojení, které má přepravovat 50 miliard krychlových metrů plynu ročně z Ruska do Číny přes Mongolsko.

Čína se k projektu veřejně vyjádřila jen velmi málo. Si Ťin-pching ve středu prohlásil, že spolupráce v oblasti energetiky a propojení zdrojů by měla být „zátěžovým kamenem“ ve vztazích mezi Čínou a Ruskem, ale o plynovodu se nezmínil.

Kreml uvedl, že obě strany dosáhly „obecné dohody o parametrech“ projektu, ačkoli nebyly dohodnuty žádné podrobnosti ani jasný časový harmonogram. Přes všechna slova o přátelství bez hranic tedy stále platí, že když přijde na lámání chleba, tak projekt, který by obě země skutečně ekonomicky provázal na dlouhá desetiletí dopředu, zůstává stejně nedosažitelný jako dřív. A ani návštěva konaná u příležitosti 25. výročí čínsko-ruské smlouvy o přátelství na tom nic nezměnila. Všechno vázne na té nejdůležitější otázce, jíž je cena plynu. A Čína znovu ukázala, že času má dost, takže analytici očekávají, že by jednání mohla trvat roky.

Není úplně triviální se v tom vyznat, ale jde o otázku navýsost strategické povahy. Kdo porozumí postoji obou stran, pochopí, že ani jedna nemůže uhnout. Nechci teď tvrdit, že pro Rusko jde o naprosto existenční záležitost, ale vzhledem k tomu, že ani zdaleka nedokázalo vykompenzovat výpadek dodávek do Evropy, by se mu 50 miliard kubíků plynu ročně, které by měly proudit přes Sílu Sibiře 2 z poloostrova Jamal na západní Sibiři do Číny přes Mongolsko, velmi hodilo.

Dosud Rusko zvýšilo export do Číny ze zhruba deseti miliard metrů krychlových před válkou na téměř 39 miliard kubíků loni, což je sice masivní vzestup, ale pořád to není ani čtvrtina někdejšího evropského odběru. Když připočteme kapacitu terminálů na export LNG, dostáváme se na loňských přibližně 31 milionů tun LNG (~43 miliard kubíků).

Kubík vyvezený do Číny ovšem výrazně méně vynáší, protože Čína platí za ruský plyn podstatně nižší ceny než dříve Evropa. Reuters uvádí, že příjmy z exportu plynu do Číny jsou v přepočtu za kubík asi o 30–40 procent nižší, což samozřejmě úplně mění ekonomiku tak drahého projektu, kde jen samotný holý plynovod má stát bez finančních nákladů nějakých 20–25 miliard dolarů (419–524 miliard korun), ale celkové systémové kapitálové výdaje budou daleko vyšší. Suma sumárum, obří požadavky na investice a náklady na financování se srážejí s nízkými cenami a neochotou Číňanů zavázat se k „take-or-pay“ principu, který by aspoň trochu vyztužil napjaté cash flow projektu.

Už teď má Číňan nejlevnější molekulu od Rusa přes Sílu Sibiře 1, ale tlačí dál a nevidí důvod „starému příteli“ Putinovi nějak ulevovat. Koneckonců, může dovézt plyn z bývalé sovětské Střední Asie, přičemž Turkmenistán je vůči Pekingu ještě slabší vyjednávací partner než Moskva.

Té hrozí, že i kdyby se projekt nakrásně realizoval, jüanů se z něj do ruského rozpočtu přes Gazprom přikutálí nepoměrně méně, než kolik dostával v eurech z Německa a dalších evropských zemí.

Sám to tak vymyslel, Vladimir V. Putin, kandidát věd z Petrohradského hornického institutu, který už v roce 1997 ve své práci „Strategické plánování reprodukce minerálně-surovinové základny v podmínkách tržní ekonomiky“ odhalil, že prostřednictvím surovin obnoví velmocenské postavení Ruska. Trochu se to nepovedlo.

Historky kolem čínsko-ruských summitů

Stejně jako v případě komentáře k summitu s Trumpem si ani teď neodpustím ohlédnutí do historie čínsko-ruských setkání na vrcholné úrovni, ale omezím se jen na ta s Mao Ce-tungem. Na to, že se měla odehrávat v duchu „revolučního bratrského spojenectví“, připomínala spíš soupeření dvou samců usilujících o dominantní postavení. Akorát si sami musíte vybrat jakého živočišného druhu.

Mao v čekárně

Mao Ce-tunga nechal Josif Stalin v Moskvě roku 1949 čekat týdny, než ho přijal, což alfa samce Maa hluboce ponižovalo. Ale tehdy tahal spolu s Čínou za evidentně kratší konec, tak to přetrpěl a v roce 1950 spolu podepsali smlouvu o přátelství a spolupráci.

Mao byl rozezlen, jak se Nikita Chruščov pokoušel upevnit svoji moc tažením proti Stalinovu kultu osobnosti po „vožďově“ smrti. Jaký div, když sám budoval ten svůj, seč mu síly stačily! Chruščova považoval za „revizionistu“, naopak ten viděl v Maovi dogmatika a nebezpečného dobrodruha, snad kvůli bohorovným Maovým řečem o jaderném konfliktu, který by pořád přežily miliony Číňanů, a tedy i komunismus pod jeho vedením. V osobní hře o dominanci tentokrát nad sovětským vůdcem zvítězil Mao, a to docela rafinovaně.

Chruščov s rukávky

Slavná je plavecká historka, kdy Mao při oficiální návštěvě Chruščova v Pekingu hostovi navrhl, že si půjdou zaplavat do bazénu ve stranickém komplexu Čung-nan-chaj hned vedle Zakázaného města. Odmítnout znamenalo prohrát předem, a tak ješita Chruščov výzvu přijal, akorát že plaval „čubičku“ a ještě blbě a museli mu nasadit „plovací rukávky“. Mao, nadšený plavec a skutečně mnohonásobný pokořitel veletoku Jang c’-ťiang, si to vždycky jako parník kolem Nikity jen profrčel a bazén za bazénem dokazoval, co je Chruščov za nemehlo.

Po bazénovém zážitku s rukávky se v letech 1960–1969 bilaterální vztahy změnily v otevřené nepřátelství. Sovětský svaz, ale i jeho satelity včetně tehdejšího Československa, jež bylo v Číně hospodářsky exponované až dost, stáhly z říše středu tisíce expertů. Brežněv myslel, že se vše vyhladí po odstranění Chruščova, ale Číňané nevyměkli a v roce 1969 došlo k pohraničním střetům na řece Ussuri. Podle později odtajněných materiálů Moskva dokonce zvažovala preventivní úder proti čínskému jadernému programu a Brežněv byl „čínskou hrozbou“ přímo posedlý – masochisticky studoval v mapách, „odkud by mohli přijít“.