Stavíme staré projekty. Praze chybí jasně formulovaný cíl, upozorňuje architektka a rektorka školy Archip Regina Loukotová

Praha může v příštích letech zásadně proměnit svou tvář, pokud začne plánovat víc podle vizí než podle minulosti. Podobně jako Kodaň nebo Vídeň. „Praze chybí jasně formulovaný cíl,“ upozorňuje v rozhovoru architektka a rektorka školy Archip Regina Loukotová. Bez většího zapojení mladé generace tvůrců ale podle ní bude změna obtížná.

Praha se v příštích pěti letech výrazně promění díky projektům, které se dnes už stavějí. Jak se podle vás změní její podoba? A jakou roli v tom mohou sehrát mladí architekti?

Horizont pěti let je v architektuře velmi krátký. Už během studia se říká, že architekt se ke kvalitním realizacím dostává až ve zralejším věku. Souvisí to i s tím, jak se architektura u nás učí, ve střední Evropě je silně orientovaná na minulost. Když jsem před patnácti lety zakládala vysokou školu, analyzovala jsem studijní programy. Ukázalo se, že u nás je velký důraz na historii, zatímco v západní a severní Evropě nebo v zámoří se více orientují na budoucnost. Kontext je důležitý, ale neměl by určovat směr uvažování. My se proto snažíme studenty orientovat více k budoucnosti – a především k delším časovým horizontům.

Jak se rozdíl mezi dlouhodobým uvažováním a krátkodobou praxí projevuje v Praze?

Velmi konkrétně. Jeden z našich pedagogů, architekt Janek Schindler, říká: Stavíme staré projekty. Mezi návrhem a realizací uplyne tak dlouhá doba, že původní idea i koncept mezitím zastarávají. A v Praze je to ještě výraznější. Jde o jeden z ekonomicky nejsilnějších regionů Evropské unie, tlak na výstavbu je obrovský. Projekty se během přípravy často několikrát prodají mezi investory, do toho vstupují zdlouhavé povolovací procesy. Ve výsledku se tak realizují návrhy staré klidně i dvacet let. Podoba Prahy za pět let je tedy ve skutečnosti výsledkem rozhodnutí starých deset i více let.

V čem je Praha ještě specifická?

V kombinaci dlouhých schvalovacích procesů, složité legislativy a roztříštěnosti města. Historické centrum je chráněné, ale to je jen malá část města. Památková ochrana sama o sobě není hlavní překážkou, tou jsou spíš procesy, které jsou pomalé a nepřehledné. Právě proto se snažíme ve výuce pracovat s dlouhodobějšími vizemi a otevírat témata, která přesahují běžný developerský horizont.

Jak tyto vize konkrétně vznikají?

Například ve spolupráci s uznávanými zahraničními architekty, jako je Winy Maas ze studia MVRDV. Vznikly tak projekty jako (Im) possible Prague; širší vize pro Českou republiku CZ2 nebo Sky City, který zkoumal hypotetické bydlení nad úrovní města. Na něm s námi spolupracovaly celkem tři české školy architektury a nizozemská TU Delft. A přestože jsou tyto projekty spekulativní, jsou i důležité. Umožňují přemýšlet o městě bez omezení, která běžně svazují praxi.

Co to přesně znamená?

U projektu Sky City se zkoumala možnost, co by se stalo, kdyby se město nerozšiřovalo do krajiny, ale vertikálně, směrem vzhůru. Studenti pracovali s různými výškami, od desítek až po tisíce metrů nad zemí. Analyzovali podmínky života, například dostupnost kyslíku nebo fungování jednotlivých vrstev prostředí. Velkým tématem byla doprava. Přesun do výškového bydlení by mohl být výrazně rychlejší, protože by nebyl omezen tradiční silniční sítí, ale probíhal by ve vzdušných koridorech. To je zásadní moment, mění se samotná logika mobility ve městě. Zároveň navrhovali flexibilní obytné struktury, kde prostor by nebyl pevně daný, ale mohl by se v průběhu dne měnit podle toho, jak ho člověk využívá.

To zní zajímavě, ale jako velmi vzdálená budoucnost.

Jak se to vezme, vychází to z technologií, které se rychle vyvíjejí, například z dronové logistiky. Důležité ale je, že jsme projekt dělali společně s Dopravní fakultou ČVUT. Zpočátku panovala skepse, ale postupně se potvrdilo, že kombinace různých perspektiv přináší nové možnosti. Propojení architektury a technických oborů proto považuji za zásadní.

Takže je možné z těchto projektů něco přenést do reality?

Ano a možná překvapivě velmi konkrétně. Ukazuje se, že problém není nedostatek nápadů, ale absence dlouhodobé vize. To se potvrdilo i v dalším našem projektu CZ2, kde jsme analyzovali data z Eurostatu a porovnávali postavení České republiky v rámci Evropské unie. Na základě těchto informací jsme hledali možné směřování Česka, zda se inspirovat Švýcarskem s důrazem na bankovnictví a turistiku, nebo Nizozemskem, které dlouhodobě staví na systematickém plánování. A právě plánování se ukázalo jako slabé místo našeho prostředí.

V čem?

Středoevropské územní plánování prošlo řadou historických zvratů a chybí mu kontinuita. To je patrné i v Praze. Jednotlivé části města vznikaly často bez jasné návaznosti, sídliště postrádají infrastrukturu a dopravní stavby nejsou vždy logicky propojené. Výsledkem je město, které působí jako nesourodá struktura. Zásadní otázkou proto je, jakou identitu má Praha mít, zda má být moderní metropolí s důrazem na kvalitu života, nebo historickým celkem orientovaným na ochranu památek. Takové koncepční uvažování je v řadě měst běžné, u nás ale stále chybí. To se promítá i do pomalého a komplikovaného rozvoje, který dále zatěžuje legislativa a administrativní členění města.

Může tuto roli převzít nový územní plán?

Metropolitní plán inicioval Tomáš Hudeček před více než deseti lety. Je rozhodně pozitivní, že vzniká dokument, který má ambici nastavit koncepční rámec. Jeho příprava je ale velmi složitá. Po zveřejnění návrhu přišly tisíce připomínek, následovaly další úpravy a zdržení. Najít společenskou shodu na tak zásadním dokumentu je obtížné. Dalším problémem je nestabilita politického prostředí. Výsledkem je tak kompromis.

Co by Praha měla řešit prioritně?

Jedna rovina je společenská, schopnost dosáhnout shody. Územní plánování je na ní založené. Bez dohody všech aktérů nelze území rozvíjet. V českém prostředí ale často vidíme tendenci pravidla obcházet, což systematickému plánování nepomáhá. Druhá rovina je infrastruktura. Město musí být dobře propojené, nejen digitálně, ale především fyzicky. Klíčová je dostupnost pro pěší, cyklisty a veřejnou dopravu. A tady je inspirace ze zahraničí velmi silná.

Myslíte třeba Vídeň, která se za poslední roky výrazně proměnila?

Ano, typickými příklady jsou Vídeň a Paříž, ještě dál jsou pak skandinávská města jako Kodaň nebo Oslo. Ve Vídni vznikají nové čtvrti, kde jsou bloky otevřenější a prostupnější. A stejně jako v Paříži se i tady upravují dopravní režimy, rozšiřuje se cyklistická infrastruktura, některé ulice se zklidňují nebo mění na jednosměrné. Kodaň je pak dlouhodobě mezi architekty považována za modelové město, od 80. let systematicky rozvíjí přístup zaměřený na kvalitu každodenního života. Významnou roli zde sehrál dánský architekt a urbanista Jan Gehl, který ve své práci zdůrazňuje význam veřejného prostoru, přítomnosti lidí v ulicích a fungujícího městského života.

Takže ideální města jsou ta, jejichž architektura je přívětivá pro každodenní život.

Ano, domnívám se, že éra ikonických staveb postupně ustupuje. Důraz se přesouvá k dostupnosti služeb, kvalitní infrastruktuře a principům „chytrého města“. Klíčová je mobilita, plynulý pohyb lidí i zboží a celkové sladění městských systémů.

Promítají se tyto principy do současné výstavby v Praze?

Upřímně řečeno, zatím omezeně. Naopak vidíme návrat k blokové zástavbě. Smíchov nebo Bubny jsou založené na principech městských bloků 19. století. Jejich typickým příkladem jsou Vinohrady: čtyř- až šestipodlažní bloky domů s vnitřními dvory, aktivní parter do ulice, jasně definovaný prostor.

A to je špatně?

Bloková zástavba má své kvality, ale není to jediné řešení. Současný urbanismus nabízí mnohem širší škálu přístupů. A právě to mi v Praze často chybí. Z architektonického pohledu na mě například Smíchov působí poměrně nudně. Území je rozparcelované, jednotlivé domy mají různé fasády, balkony nebo materiály, ale celek postrádá silnější koncepční ambici. Výsledkem je spíš kompoziční hra než promyšlený urbanistický celek. Pro srovnání se vrátím opět k Vídni. Tady vznikají nové čtvrti založené na udržitelných principech, kde jsou bloky částečně otevřené a prostupné pěšími trasami. Silně se zde uplatňují současné přístupy k energetice, hospodaření s vodou nebo využití solární energie, které jsou integrovány přímo do návrhu.

Regina Loukotová, architektka a rektorka ARCHIP, mezinárodní vysoké školy architektury v Praze. | Zdroj: Michaela Szkanderová

Není důvodem jednoduše ekonomika? Neposkytuje developerům nejefektivnější využití území?

Samozřejmě hraje roli. Existují přesné výpočty hustoty zástavby, počtu obyvatel nebo efektivity využití parcely. Zároveň je ale nutné zohlednit kvalitu prostředí, například oslunění, orientaci ke světovým stranám nebo celkový komfort bydlení. V těchto ohledech nemusí být bloková zástavba vždy ideální. Developerské projekty představují komplexní proces a nelze je hodnotit jen optikou zisku. To je mimochodem i skutečnost, kterou zmiňují mladí studenti architektury včetně těch zahraničních.

Jak studenti hodnotí Prahu?

Oceňují bezpečnost, veřejnou dopravu, zeleň i kompaktnost města. Zároveň zmiňují, že Praha pro ně funguje jako jedinečná „laboratoř“ ve své kombinaci historických vrstev a současné architektury. Na druhou stranu jí ale podle nich chybějí kvalitní nové čtvrti, které kombinují funkce, sociální skupiny a občanskou vybavenost, protože zde vznikají spíše monofunkční celky, například jen bytové domy.

Je Praha vůbec schopná udržet mladou generaci?

To je zásadní otázka. Bydlení se stalo komoditou a mladí lidé si ho často nemohou dovolit. Odcházejí do okolních měst, jako je Český Brod, Kolín, Louny. Praha přitom není dostatečně vnímaná jako metropolitní region, na rozdíl třeba od Barcelony. Zároveň víme už od 90. let, že by se město nemělo dál rozšiřovat do krajiny, ale zahušťovat. Přesto vzniká suburbanizace bez tak potřebné kvalitní občanské vybavenosti i ostatní infrastruktury.

Má mladá generace architektů v Praze nějaký prostor pro tvorbu?

Ano, ale často jen v menším měřítku. Interiéry, detaily, menší zásahy. Velké urbanistické projekty jsou ale složité. Plánování je stále ovlivněné historickými strukturami a ideologií. Chybí větší otevřenost, širší perspektiva a silnější napojení na zahraniční zkušenost.

Kde tedy mohou mladí architekti dnes rozvíjet svoji kreativitu, než se dostanou k větším projektům, třeba i těm developerským?

Velmi pozitivně vnímám například situace, kdy vlastník nevyužitého pozemku umožní jeho dočasné využití pro projekty, které mohou danému místu přinést novou energii a smysl. Typickým příkladem bylo třeba Manifesto na Smíchově nebo Kasárna Karlín, která oživila bývalý vojenský areál a provozované letní kino zároveň vytvořilo prostor pro začínající filmaře. Podobný projekt se nyní realizuje také na Praze 6 v prostorách bývalé léčebny. Vznikají tam instalace, ateliéry a různé tvůrčí aktivity. Například studenti zde během měsíčního festivalu vyrábějí nábytek. Tento model dočasného využití přitom může fungovat i několik let, tedy po dobu, než majitel získá stavební povolení pro svůj záměr. Takový přístup dává příležitost mladé generaci získat zkušenosti a zároveň přispívá k oživení městského prostředí. Podobné příklady jsou právě venku běžné.

Co je podle vás klíčové pro budoucnost Prahy?

Mít jasně formulovaný cíl. Bez něj se jednotlivé kroky prosazují velmi obtížně. A zároveň pochopit, že město netvoří jen architektura, ale také infrastruktura, služby, mobilita. Éra ikonických staveb ustupuje. Důležitější je kvalita každodenního života. A právě v tom má Praha obrovský potenciál, jen ho zatím neumí systematicky naplnit.