Poprvé účastníci závodu GIANT Berounská 24MTB odstartovali na Zdejcině v roce 2008. Krouží na téměř dvanáctikilometrovém okruhu, víceméně po trasách běžeckého areálu na Zdejcině. Všechny dosavadní ročníky absoloval berounský nadšenec do jízdy na horských kolech, šestačtyřicetiletý Martin Onderka.
Letos odstartoval v týmu Scorpio Beroun s Lubošem Proškem, Janem Kovaříkem a Mirkou Reitermanovou a stěžejní okamžiky závodu zaznamenal pro týdeník Sedmička tak, jak je v daný čas vnímal:
Pátek, příprava depa
16.00 – Urvu se z pracovního procesu, abych dojel na Zdejcinu postavit naše depo. Na fotbalovém hřišti už je pár nadšenců. Staví stany a parta pořadatelů připravuje zázemí závodu. Leje jako z konve. Potěš nás pánbů.
Den startu
8.30 – Rychle zkulturňuji firemní dodávku, běžně určenou k transportu stavebních materiálů. Dnes poslouží jako ložnice, převlékárna, sklad a servisní vůz. Balím vše, co by se mohlo hodit. Tedy hlavně kolo. A pak také polštářek a peřinu. Na tu se pak při jízdě těším nejvíc.
9.30 – Z týmu jsme tu zatím dva. Luban se totiž vrací teprve z dovolené, takže to rozjedeme bez něj. Kolega z týmu improvizuje při stavbě pochroumaného altánu. Nálada není valná, ale už neprší.
11.00 – Pořadatel svolává k rozpravě před startem, upozorňuje na nebezpečná místa a na množství bahna po pátečním dešti.
11. 30 – Do zbroje! Oblékám pro štěstí stařičký, ještě pletený dres s nápisem Baník Příbram, nasedám na čisté kolo a stavím se do balíku u startovní čáry.
Prásk. Odstartováno
12.00 – Hromadný start je cvrkot. První louže projíždím opatrně, abych se snad pro Krista pána neumazal. Jenže bláto lepí pneumatiky a stezka kolem Pejpiny dává vědět, že letos nemám natrénováno, jak bych si přál. Ve výjezdu k Václaváku už se trápím jako kůň. Pak rovina nad Zdejcinou a sjezd k silnici. Po 34 minutách přichází prostor cíle, já však jedu ještě jedno kolo, než předám štafetu. Už jsem se rozdýchal, pole závodníků se roztáhlo, tak přidávám a dávám to za 32 minut. Jak se později ukáže, lepší už to nebude.
13.10 – Startuje další člen naší squadry. Honza zvaný Kovi je mladší ročník. Pak vyráží Mirka, jede dobře, statečně bojuje. Oba jedou čtyřiadvacítku poprvé. Poslední člen štafety konečně dorazil. Je opálený a z auta míří rovnou na blátivou pouť. Hodně štěstí Lubane.
16:30 – Znovu si jdu pro štafetu. Kamení, kořeny, bláto, stromy. Hlavně si nerozbít hubu. V rozbahněných sjezdech si vybavuji rady zkušenějšího kamaráda. Vykašli se na zadní kolo, drž řídítka rovně a šlapej, co to jde. Teď už jen odbourat pud sebezáchovy a opatrně sáhnout na brzdu. Blížíme se k povinnému nasazení reflektorů a „blikaček“.
22.15 – Vyrážím znovu na trať. Vnímám jen reflektorem osvětlenou vyjetou kolej. Kloužu a projíždím místy, kterými bych se ve dne určitě vyhnul. Tma ukradla možnost kontroly, jaký převod zrovna jedu. Kolo si řadí samo a vydává děsuplné zvuky. Komponenty dostávají zabrat. Po předávce je kolo první na řadě. Pět kilo bláta umýt a namazat řetěz.
Svítání a konečně cíl
5:50 – Znovu do sedla. Denní světlo udělalo své. Trať už mám najetou, dokonce i slunce se ukázalo a hned je svět krásnější.
9:15 – Svaly stávkují, při druhém okruhu tvrdnou, kolo řídí mne a ne já jeho. Řadí si, jak se mu zachce. Těším se na cíl, nepříjemné oblékání do studeného a mokrého oblečení zažiju už jen jednou před závěrečným okruhem.
12.00 – Konečně v cíli. Uklidit bivak, osprchovat, naložit kola do dodávky a počkat na vyhlášení výsledků. Bramborová medaile ze šesti družstev v kategorii je úspěch. Zvládli jsme to se ctí. Těším se na horkou koupel jako nikdy.
