Role padesátnice, která se musí vypořádat s nastupující Alzheimerovou nemocí, už ve scénáři zní jako oscarově přívětivá. Mooreová, na jejíž tvář se kamera nejčastěji soustředí, cestu hlavní hrdinky Alice k zapomnění k tomu dokáže pojmout ve všech jejích odstínech. Poslední film amerického tvůrčího a partnerského dua Richard Glatzer a Wash Westmoreland, který pár stihl natočit před Glatzerovou smrtí na jinou degenerativní nemoc, ALS, zaujme nejvíc právě výkonem Mooreové.
Sám o sobě je na mimořádnost příliš přímočarý a vypočítaný. Hlavní hrdinka se živí jako profesorka lingvistiky, proto ji ztráta paměti a vyjadřování, a tím i sebe sama, o to palčivěji bolí. I odkazy na hru Andělé v Americe, kterou zkouší Alicina nejmladší, do propuknutí nemoci problematická dcera, vyznívají spíš do prázdna. Na druhé straně i když ústřední postava má takřka ideální milující a finančně zabezpečenou rodinu, zobrazení jejich vztahů není neuvěřitelné a film má příjemně civilní atmosféru.
Na film o těžké a nevyléčitelné nemoci také nezatěžuje zbytečným sentimentem a nechává osobní tragédii mluvit samu za sebe. Drama o tom, co tvoří člověka a jak (i jak dlouho) si může udržet důstojnost a zbytky sebe sama, když se jeho já začne proti jeho vůli vytrácet, zůstává smutné a srdceryvné. Ale citlivým, skromným způsobem, podané s upřímností, která prozrazuje osobní spojení tvůrců s tématem. Díky tomu je i přes jistou neobratnost působivé. A vlastně obsahuje jednu mimořádnou scénu – tu, v níž se překvapivě a dojemně zachází s možností, že by Alice sama všechno ukončila.
Pořád jsem to já
(drama, USA/Francie, 101 minut)
Režie: Richard Glatzer, Wash Westmoreland
Hrají: Julianne Mooreová, Alec Baldwin, Kristen Stewartová
Hodnocení: 70 %
