Očnímu chirurgovi Pavlu Stodůlkovi a jeho týmu se podařilo něco, co ještě nikdo na světě nedokázal. Sedmdesátiletému Karlu Pavelovi z Teplic nad Bečvou vrátil zrak po třiapadesáti letech. Rodina muže, který procitnul ze tmy, tomu neváhá říkat zázrak.
Karel Pavela oslepl po výbuchu ve slévárně, kde pracoval. Bylo mu sedmnáct. Jako slepý se později oženil, svou manželku nikdy neviděl stejně jako své děti nebo vnuky. „Už jsem vůbec nedoufal, že jednou prohlédnu. Když se narodil první syn, měl jsem obrovskou radost.
Dovedete si ale představit, jak to bylo hrozné, když mi ho manželka dala do náruče a já jsem nemohl vidět vlastní dítě,“ vzpomíná Pavela. Když poprvé uviděl své dva syny, byli už dávno dospělí.
Radost ze života
„Teď jsem úplně jiný člověk. Ráno vstanu, zpívám si, vytáhnu nahoru žaluzie a dívám se na panelák naproti,“ říká šťastně Pavela.
Komplikovaná operace se uskutečnila před čtyřmi měsíci. „Zatím jsme o tomto úspěchu příliš nemluvili, protože výsledek zpočátku nebyl až tak zřejmý. Týden od týdne se ale vidění pana Pavely lepší. Je to i díky tomu, že je velký bojovník,“ říká primář kliniky Stodůlka.
Podle něj lidé, kteří jsou slepí déle než dvacet let, často ani po podobné operaci už nikdy nedokážou vidět.
„Mozek totiž po tak dlouhé době ztrácí schopnost zpracovat obraz, který do něj vysílá oko. A je velice obtížné získat tuto dovednost zpátky,“ vysvětluje Stodůlka.
Ten zatím zaznamenal jediný případ, kdy se podařilo díky umělé rohovce vrátit zrak po čtyřiceti letech. To byl pravděpodobně dosavadní světový rekord, který Karel Pavela překonal.
Přestože se zlínským lékařům podařilo vrátit Karlu Pavelovi zrak, jejich pacient neviděl hned po operaci.
„Efekt se nedostavil ihned, ani druhý den po zákroku skoro nic neviděl. Usilovným tréninkem se mu ale vidění postupně vrací, což je skvělé,“ vysvětluje lékař Stodůlka.
Pavela je po Haně Charvátové, kterou zlínští lékaři operovali předloni v listopadu, teprve druhým člověkem v Česku, který dostal umělé rohovky vyvinuté vědci v americkém Bostonu. Zákrok zatím může provádět jen zlínská klinika Gemini.
Nepružný systém českého zdravotnictví ale stále neumožňuje unikátní léčbu proplácet. Pacienti si ji musí zaplatit sami. I když operace obou očí vyjde na dvě stě tisíc korun, stojí to zato. „To se ani nedá vyjádřit slovy. Je to jako zázrak,“ neskrývá vděčnost mladší ze dvou synů Marek Pavela.
První barva, kterou jeho otec uviděl po třiapadesáti letech, když mu sundali po operaci obvaz z očí, byla červená. To když mu ukázali malou červenou propisku. Potom naskočila žlutá, modrá a po čtrnácti dnech i zelená.
Rodinná radost
„Pro nás všechny je to něco neuvěřitelného, celý život známe tatínka jako nevidomého. Už jsme se s tím smířili a nikdo nepočítal s tím, že by se to mohlo zlepšit. I když jsme možná tajně trochu doufali,“ říká Marek Pavela. Po barvách přišla na řadu písmenka.
Primář Stodůlka si schoval igelitku s logem supermarketu Albert. To bylo první slovo, které Karel Pavela přečetl. „Pak jsem vzal sáček s kávou a najednou jsem viděl nápis Jihlavanka,“ dodává Pavela s nadšením.
Dnes už Karel Pavela sám čte bez problémů. Začínal s elektronickou lupou, pak četl pomocí běžné lupy a teď zvládá text s obyčejnými brýlemi nebo třeba i bez nich.
Komplikovaněji ale zatím rozpoznává lidské obličeje. „Když se přede mne postaví má žena, už vidím její náušnice a oči, i když ještě nepoznám, jestli je má šedé, nebo modré,“ popisuje Pavela své vjemy.
Svět se za půl století hodně změnil. Spoustu věcí Karel Pavela nikdy předtím neviděl, prostě dřív neexistovaly nebo se úplně změnily. „Dívá se na předmět a neví, co to je. Třeba rychlovarná konvice. Postupně se učí vnímat okolí a v tom dnešním světě zatím trochu tápe,“ vysvětluje syn.
Pokroky, které dělá jeho otec, si uvědomuje, když se autem vracívají ze zlínské kliniky domů do Teplic. „Kontroluje mě. Podívá se třeba na tachometr a pak mě napomíná, že jsme v obci a mám jet padesátkou a ne šedesátkou,“ říká s úsměvem Marek Pavela.
