Stačí pozorovat život kolem sebe a člověk snadno získá dojem, že na tvrzení indiánů podezřívajících fotoaparáty z krádeží duší, něco bude; důležité, zajímavé a třeba jen jímavé okamžiky našich životů je od jisté doby třeba zvěčnit, uchovat v obrazové podobě a pokud možno – co nejrychleji se o ně podělit s těmi, kteří u toho nemohli být (nebo dokonce s těmi, kteří u toho byli s námi a kteří výměnou za náš snímek okamžiku nám pošlou svůj, pořízený jen z jiného úhlu).
Chvíle, které bychom si tedy mohli užít, se tak mění v aranže co možná nejlepších fotografických póz. Jako bychom pošetile budovali jakousi sbírku šťastných a krásných okamžiků, kterých digitální paměť pojme nespočet. A pak se začneme probírat celým tím množstvím šťastných momentek a přepadne nás bolehlav a smutek, protože nám připomínají, že právě to, co bylo silné a stálo za to, zůstalo vně nich.
