Takovou živou show, odehrávající se přímo v ulicích města, jsem už dlouho neviděla. Mávající a smějící se lidé, dekorovaní nezbytnou oranžovou, čišeli energií, která nepotřebovala slov a byla naivně nakažlivá. Chápu, že to není úplně to samé, ale nemohla jsem se ubránit myšlenkám na „oslavy“ nástupu nového českého prezidenta, či vůbec nějaké oslavy v našich luzích a hájích, které by se té holandské alespoň vzdáleně dokázaly přiblížit. Ač nejsem příznivec davů, zastávám názor, že občasná dávka lidské pospolitosti není na škodu. Od té doby si kladu otázku, co by mohlo nás Čechy nadchnout tolik, že uspořádáme velkolepou parádu v ulicích všech významných měst, vezmeme na sebe trikolóru a půjdeme jásat ve jménu vlasti? Sjednocení národa pod vlivem pivního moku u příležitosti občasného vítězství ve dvou nejmenovaných kolektivních sportech se mi zdá trochu málo.
ZENotes: Holanďani slaví krále aneb Nad čím bychom zajásali my?
Na počest nového holandského krále Willema Alexandra jsem po boku svého stejně holandského manžela minulé úterý strávila několik hodin upřeně pozorujíc televizní kanál, jehož komentátorům jsem rozuměla maximálně pozdrav. Jak jsem to vydržela? Překvapivě jednoduše.
