Bezosovi lidé vykoumali, jak z měsíčního štěrku „od A do Z“ vyrobit lunární solární panely
Technicky ambiciózní, technologicky realizovatelné. Takhle nějak shrnula společnost Blue Origin amerického miliardáře Jeffa Bezose svůj překvapivě velmi potichu oznámený plán, respektive technologickou schopnost, vyrábět solární panely z regolitu. Pro připomenutí: regolit je obecný název pro na nejrůznější minerály extrémně bohaté horniny pokrývající Měsíc. A ano, i když se aktuálně na Zemi nachází lehce přes 382 kilogramů tohoto substrátu, který v minulém století dovezla šestice misí Apollo, Bezosovi inženýři se jich nehodlají ani dotknout – spoléhají totiž na to, že k samotné výrobě bude v příštích dekádách docházet přímo na Měsíci.
Klíčových ingrediencí – křemíku, železa, hořčíku či hliníku – potřebných pro vznik solárního článku a panelu je totiž na Měsíci přehršel. Ví se to už pár dekád, jen dosud nikdo nebyl schopen říct, jak to všechno „splácat“ dohromady, aby z toho něco bylo. Inženýři v Blue Originu na tom dělali prý poslední dva roky a na sklonku minulého týdne na blogu firmy představili Modrého alchymistu (Blue Alchemyst) – speciální reaktor, který tuto dekády trvající hádanku rozlouskl.
Jak tedy udělat solární panel s razítkem „Moon-made“? Procesem zvaným „elektrolýza roztaveného regolitu“. Zjednodušeně řečeno: při teplotě kolem 1600 stupňů se do (zcela nebo alespoň částečně) roztaveného regolitu – nebo prozatím jen směsky simulující regolit – pustí přímý elektrický proud. Prostřednictvím „klasické“ elektrolýzy se od směsi oddělí právě křemík, železo a hliník. Blue Origin prohlásila, že právě křemík, od jehož kvality (respektive čistoty) se odvíjí kvalita a hlavně efektivita budoucího solárního článku a panelu, je schopna získat v 99,999procentní čistotě. Jinými slovy: lepší už to ani být nemůže.
Inženýři poté vzali jednotlivé prvky získané z reaktoru Modrého alchymisty a vyrobili z nich solární články a celý panel, a to včetně ochranné vrstvy samotného panelu, která mu má zajistit „výdrž v lunárních podmínkách a radiaci po dekádu a více let“.
Co dál, ptáte se. A to celkem logicky. Vezme-li v potaz, že se Blue Origin na Měsíc se svým současným tempem vývoje jen tak nedostane, na brzkou výrobu měsíčních solárních panelů to moc nevypadá. A pro rýpaly: ano, firma sice odpaluje rakety a čile zkouší podnikat s vesmírnou turistikou, ale technicky ani nelétá do „opravdového“ vesmíru – její Noví pastevci (rakety New Shepard) vynášejí turisty vždy jen na pár minut na extrémně nízkou orbitu Země, než začnou padat zpět k Zemi. Možná i proto Blue Origin mezi některými odborníky vyvolává hodně rozpaků, ne-li přímo zklamání, jak mi v rozhovoru tvrdila legenda mezi kosmickými inženýry Tomáš Svítek.
Jenže jakákoliv technologie s přízviskem „lunární“ má v současnosti extrémní hodnotu pro chytré hlavy v NASA a jejich partnerské národní vesmírné agentury, které chystají mise Artemis, opětovné přistání na Měsíci do konce této dekády, vybudování lunární základny v dekádě příští a využívání Měsíce a jeho vesmírné stanice Gateway jako odpich pro cesty do hlubších končin Sluneční soustavy. A přesně na to v Blue Originu spoléhají – že se s NASA „nějak domluví“ nebo úřadu technologii rovnou prodají, zalicencují.
A proč vlastně ne. Kde je poptávka, časem vznikne i nabídka. Jestlipak lidé z NASA už mluvili třeba s materiálovými inženýry z Cartageny? Ti totiž už před pár roky přišli na to, jak správně namíchat regolit a materiál, který je všude tam, kam vkročí člověk – tedy jeho výměšky, přesněji proteiny z močoviny – a udělat z toho přinejmenším mechanicky solidně odolný „lunární beton“.
