Více než tři dekády v USA vyrábí satelity, sondy a jejich pohonné systémy. Jeho společnost Stellar Exploration dodává komponenty a plní zakázky od NASA, SpaceX či Blue Origin. „Náš nejlepší marketing je ten, že znám skoro všechny v oboru malých družic a sond,“ říká emigrant, inženýr a tak trochu geek Tomáš Svítek. V Česku loni založil pobočku firmy, aby díky globálnímu boomu létání do vesmíru na práci na kosmických aparátech nalákal tuzemské inženýrské talenty. Netrvalo dlouho, a přišel nový byznys: výroba pohonu pro ryze český satelit LVICE², který je nyní těsně před schválením financování od Evropské vesmírné agentury. V rozhovoru s deníkem E15 Svítek hovořil také o misi sondy CAPSTONE, které dodával celý pohonný modul, či důvodech, proč je zklamaný z Jeffa Bezose.
Zhruba před rokem a půl jste se Stellar Exploration opět založili v Česku pobočku. Co vás k tomu vedlo?
Asi před deseti lety se nám zde nepodařilo uchytit. V té době jsme dělali více na vojenských věcech s Raytheonem (americký nadnárodní letecký a vojensko-průmyslový konglomerát – pozn. red.) – hlavně pak na raketách – než přímo na kosmonautických projektech. Právě lidem z Raytheonu jsme zde dělali spíše takové průvodce, a pak to vše vyšumělo.
Za poslední roky jsme v USA hodně vyrostli. Hlavní motivace pak byla v hledání více talentů-inženýrů do našeho týmu. V Kalifornii, kde sídlíme, panuje velmi silný boj o dobré mozky – sídlí tam velké tech firmy a podobně.
Uspěli jste zde?
Příjemně mne překvapilo, že jsme zde nabrali rovnou sedm talentovaných inženýrů. Čekal jsem, že to bude trvat déle. Romantika kosmu je silný magnet.
Jen inženýry tu ale netrénujete. Na čem zde děláte?
Můj dlouholetý kamarád a kolega Tomáš Svoboda nás dostal na práci pro projekt LVICE². „Plnokrevný“ ryze český satelit. Ambiciózní projekt, kde české konsorcium má šanci udělat světově unikání výzkumnou bombu.
Vedle LVICE² je tu ještě nějaký potenciál k byznysu? Za poslední roky létání do vesmíru zažívá nevídaný boom a renesanci.
Přesně tak. Vznikla spousta nových podniků jak v USA, tak v Evropě. Samozřejmě, ten evropský obrat je možná vůči americkému jen tak třetinový, ale i tak se v celém odvětví točí velké peníze. Třeba rozpočet Evropské vesmírné agentury (ESA) je přibližně šest miliard eur. Se Stellar Exploration už pět let dodáváme elektrické subsystémy pro konstelaci malých radarových družic ICEYE. Subsystémy jejich posledních dvou jednotek již byly dodány z Prahy.
Zpracováváme návrhy a požadavky i od dalších evropských firem. Což je vlastně třetí důvod, proč jsme založili pobočku v Evropě – s evropskými firmami se špatně dělá z Ameriky. Zpravidla to komplikuje ESA, která tlačí, aby toho co nejvíc bylo „made in Europe“. Tak proč ne „made in Prague“.
O jakém objemu byznysu se zde v Evropě bavíme?
Potenciál trhu leží v miliardách dolarů. Naše část je samozřejmě velmi malá. Obecně: největší hodnota trhu spočívá samozřejmě ve službách – komunikaci, přenosu dat, obrazu –, pak část hodnoty je v těch samotných objektech, které do vesmíru vysíláme, a zbytek nákladů, respektive možného byznysu, je ve startech. Každý se zajímá o starty, ale ať jsou sebespektakulárnější, činí sotva deset procent trhu.
A potíž s hardwarem a výrobou vesmírných aparátů je ta, že se na ni poměrně těžko dá vydělávat. A kvůli tomu jsme zcela nezajímaví pro venture kapitál. Tam investoři chtějí vidět potenciál k miliardovému byznysu, který z výroby vesmírného hardwaru nevytřískáte.
Co třeba takový hardware pro vesmírnou turistiku?
Podívejte se třeba na Virgin Galactic. Jejich příjmy jsou titěrné, v řádu milionů, nikoliv vysněných miliard. Jediný velký příjem zatím plyne z posílání astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici, což úspěšně dělá SpaceX. Ročně je to stojí do dvou miliard dolarů, ale ve výsledku je to stejně jen vládní kontrakt, nikoli komerční. Takže reálný trh – trh tak, jak jej znáte v kontextu volné nabídky a poptávky mezi nevládními subjekty, může, dle mého odhadu, mít hodnotu pár stovek milionů eur. Ale ani pár menších procent z tohoto objemu, na něž reálně můžeme cílit, není špatných.
Jak velké tržby letos očekáváte?
Kolem pěti milionů dolarů. Za posledních pět let jsme vyrostli ze „stabilního“ milionu na tento pětinásobek.
A příští rok?
Uvidíme. Zatím se toho bojím, když by klaplo vše, co máme rozjednáno, tak se bavíme o 50procentním růstu.
Čeho se bojíte na takovém růstu?
Nemáme pořád dost lidí.
Lov mozků v Česku nepomohl?
Pomohl, ale vychovat si a zapracovat pořádného inženýra, to je práce na rok až dva minimálně. Nepotřebujeme sice, aby měli zkušenosti s kosmonautikou, ale aby měli povědomí, jak probíhá vývoj hardwaru a softwaru. Zbytek je naučíme.
Počítal jste si, na výrobě kolika vesmírných objektů jste se už podílel?
Problém je v tom, jak to počítáte. Občas lze na trhu potkat chvástaly, kteří vám řeknou, že pracovali na 250 družicích. To ale není v lidských silách. Buď to dělají tak, že byli jednou na nějaké schůzi či poradě k danému objektu, a hned si to započítají, anebo pracují na kompletní konstelaci složené z mnoha objektů. Ten, kdo dělá pro Starlink, vám může dle těchto kritérií tvrdit, že dělal na tisících družic.
A jak si to tedy počítáte vy?
Podle toho, na kolik z nich jsem přímo „sáhnul“. Reálně se tedy můžeme bavit o dvaceti až třiceti. Aby se člověk na plném úvazku zvládnul všemu na družici řádně věnovat a opravdu na ní pracovat, tak potřebuje asi rok času.
Vaše nejčerstvější dílo – sonda CAPSTONE – docela silně rezonovala médii. Vedle unikátní mise v ověření nové oběžné dráhy kolem Měsíce pro budoucí stanici Gateway se „proslavila“ potížemi s pohonem, který jste dodávali. Jak k tomu došlo?
Ano, celý pohonný modul včetně elektroniky a nádrží jsme vyrobili my. A je to docela smůla, protože ten samý pohonný systém byl ve vesmíru již loni a nikdo o tom nevěděl, nikoho to nezajímalo, protože, samozřejmě, fungoval zcela perfektně.
Na CAPSTONE nám nastala potíž s jedním ventilkem, který netěsnil. Celý ten projekt byl ale obecně hodně ambiciózní a naneštěstí také dle mého názoru podfinancovaný. Napřed tam nastaly potíže se spojením, pak zazlobil náš ventil, který aparát nadmíru roztočil, tudíž se mu nedostávalo dostatku elektrické energie z panelů, což vedlo k jeho podchlazení.
Vše ale dobře dopadlo, lze si z toho vzít poučení, že i nejmenší problém může ohrozit celou misi. Kosmonautika není z technického hlediska sama o sobě nic unikátního. Unikátní je ale to, že desítky a stovky součástek v kosmonautice a v jejích aparátech nesmějí nikdy selhat. Inženýři tedy musejí tvrdě, opakovaně, dokolečka testovat. Musejí mít přísnou procesní disciplínu, až zarputilost, a uvědomění, že neexistuje něco jako „náhodná chyba“. Vše se musí vysvětlit, pochopit, opravit a znovu mnohokrát ověřit.
Jak si tedy můžeme vysvětlit to, když čteme, že „inženýři opravili nějakou chybu na družici nebo sondě“? Jak se dá opravit závada ve vesmíru? Nastane horečná práce a testování na modelu 1:1 zde na Zemi?
Přesně tak. První je samozřejmě analýza variací, ověření, zda sedí s daty, a následné testy, zda to tak opravdu je. Následně přijde aplikace řešení. V případě CAPSTONE jsme nakonec změnili způsob kontroly a spouštění jejích trysek. Mise tak může pokračovat. Hodně také záleží na tom, zda máte také trochu technického instinktu a předvídavosti, a zda si na aparátu připravíte možnosti, jak zasáhnout, zda předvídáte, jakou telemetrii budete k řešení teoretických problémů potřebovat, aby vám to urychlilo fázi pochopení problému. To už samozřejmě není „hard science“.
Tedy spíše umění založené na zkušenostech…
Ano, v podstatě umění být starý.
Předpokládám, že jste se na řešení potíží CAPSTONE tedy podílel.
Samozřejmě. V sobotu ve čtyři ráno mi zazvonil telefon a pak mě rodina skoro měsíc pořádně neviděla.
Platí i v tomto případě, že i negativní PR je stále PR?
Byl bych radši, kdyby nebylo. Ale máte pravdu, my jsme kolem celé věci navíc vzhledem k obvyklé praxi v průmyslu nezvykle otevření. Z nějakého důvodu si ale většina mých kolegů a konkurentů myslí, že tím, že nebudou skoro s nikým komunikovat, problémy se jim vyhnou. Zatloukají, popírají, vyhýbají se otázkám. Přitom nějaké takové drobné závady jsou v podstatě v naší branži nevyhnutelné. Jejich kolegové a konkurence o nich ale samozřejmě ví.
Jak?
Třeba z telemetrie objektu, na té nic neutajíte – dráhy družic jsou veřejné, a když tomu alespoň trochu rozumíte, tak se můžete dobře bavit. Máme s kolegy – i konkurenty – interní skupinu, kde porovnáváme předpokládané trajektorie s těmi reálnými. Tam je pak hned vidět, kde nastal nějaký problém – kde komu co „uletělo“ nebo „nedoletělo“. Pak se člověk docela dobře baví, když čte tiskové oznámení, kde „vše perfektně fungovalo“ a „test se zdařil“, přitom pohled na dráhu aparátu jasně ukazuje, že jim tam určitě něco nefungovalo tak, jak mělo.
Proč se kolem toho tolik tajnůstkaří?
Trochu mi to nejde do hlavy. My se snažíme právě tou otevřenou komunikací o problémech stavět svou důvěryhodnost a odbornost. Nastal problém? Ano, ale vyřešili jsme ho tak a tak na základě našich dřívějších zkušeností.
Vezměte si třeba také propozice misí. Ty se vždy zasílají řešitelům, když se u nich firma uchází o zakázku. Tam se vždy píše, jak jste vlastně nejlepší na světě. Třeba Pentagon chce vždy vidět, jaká byla vaše úspěšnost v předchozích misích a jaké máte zkušenosti.
To je ale celkem běžná věc, ne?
Ano, ale uvědomte si, že v podstatě neexistuje mise, která by neměla nějakou potíž – ať už nabrala zpoždění, překročila rozpočet, nebyla stoprocentně funkční. Už roky mám takové nutkání napsat do těchto propozic, že jsme měli nějaký problém, který jsme nějak vyřešili, a že pro příští výskyt podobného problému máme připraveno třeba takové řešení. Manažeři zakázky mi to ale nikdy nedovolí.
A není to škoda?
Myslím, že ano. Být třeba administrátorem NASA, tak právě spíše ocením firmu, která mi konstruktivně řekne, co umí, a ukáže i na svých chybách, jak se to naučila.
Jak se vám vlastně s NASA spolupracuje? Je to ředitel od ředitele, nebo mise od mise?
Je to mise od mise a centrum od centra. Je to velice decentralizovaná organizace se spoustou různých skupin, projektů a úřadů. S některými máme velice dobré kontakty, zkušenosti a porozumění. Třeba CAPSTONE jsme získali přímo od NASA, vývoj raketových pohonů jsme před dekádou dělali pro Jet Propulsion Labs. Musím ale uznat, že pokud něco děláme s NASA, tak nám vždy v projektu dají kredit. To jinde nebývá zvykem.
Dělali jsme třeba také pro Air Force Research Labs, tam to nebyla optimální spolupráce. Tam je mnoho sebestředných vědců. Přišlo mi, že dělají výzkum a vývoj hlavně pro to, aby měli co dělat, nespolupracují s průmyslem, a jejich výstupy proto nejsou tak perspektivní. Ale zarputile vám budou tvrdit, že je to to nejlepší, co existuje.
Tu pozitivní spolupráci s NASA si ale také již několik dekád budujete, ne?
Samozřejmě. Je pravdou, že se tam tak nějak za ty dekády všichni už docela dobře známe. Třeba syn programového ředitele CAPSTONE pro nás nějaký čas pracoval. Ano, náš nejlepší marketing je ten, že znám skoro všechny v oboru.
Všechny?
Minimálně všechny ty, kteří dělají na malých družicích a sondách. Tři dekády jsou tři dekády, za ty jsem už těch necelých 400 lidí v oboru z různých firem a institucí určitě potkal a poznal. Třeba Musk i Bezos mi díky tomu občas odpovídají na e-maily.
O čem si píšete?
O všem možném. Třeba když oba s vesmírem začínali, byli jsme v kontaktu. Elon byl třicetiletý kluk, kterého nikdo neznal. Poprvé jsem se s ním sešel v roce 2001. Básnil mi u stolu o tom, jak poletí na Mars. Dobře jsme se tehdy zasmáli. Musím se přiznat, že jsem ho hodně dlouho podceňoval. Na druhou stranu jsem zase přeceňoval Bezose, pro kterého jsem zpočátku jeho zájmu o kosmonautiku také na pár projektech dělal. Mysleli jsme si s kolegy, že dokáže mnohem více.
Jak to myslíte?
Obě tato rezonující miliardářská jména patří schopným manažerům z jiných odvětví, než je právě kosmonautika. To je fascinující. Popravdě, SpaceX udělala pro kosmonautiku desetkrát víc než jakákoliv firma. Blue Origin existuje stejně dlouho jako SpaceX, má dost podobné financování, podobný počet zaměstnanců, a neudělal takřka nic. Vyjma New Shepparda (znovupoužitelná suborbitální raketa – pozn. red.), ale to je spíš taková hračka.
Vesmírná turistika se už ale také díky němu přenesla z fantasmagorických budoucností do přítomnosti, ne? V zásadě Bezos udělal, co chtěl – zřídil vehikl, který vozí lidi do „vesmíru“.
Ano, ale je tu otázka ekonomie. Jsou tu taková kvanta lidí, kteří mu budou ochotni za takovou jízdu platit? Osobně si myslím, že jich je jen pár stovek na planetě. Těch, kteří budou ochotni dát čtvrt milionu dolarů za desetiminutovou jízdu. Navíc, jestli Musk do roka dvou dokončí Starship (znovupoužitelný kosmický dopravní systém – pozn. aut.), tak bude jedním startem schopen vyvézt takových turistů rovnou desítky, a to za desetinovou cenu. A navíc do opravdového vesmíru na oběžnou dráhu, nikoliv jen na deset minut „vyskočit“ nad atmosféru, jak to dělá New Sheppard.
Letěl byste?
Pokud by mi to někdo zaplatil, tak proč ne. Sám bych si to určitě neplatil.
Působíte v byznysu, který vyrábí věci, které nám létají ve vesmíru nad hlavou. Jak sám říkáte, podílel jste se na vzniku několika desítek sond a satelitů. Vaše konkurence rovněž. S každým startem rakety poslední dobou „stopují“ drobné vědecké či soukromé satelity, nemluvě o takové SpaceX a jejích tisícových konstelacích. Jak vnímáte problém s postupným zahušťováním nízké orbity Země?
Bude to problém. Jako veškerou lidskou aktivitu, i tohle je snadné přehnat. Řekl bych ale, že není problém v samotném množství družic, ale v tom, že některé z nich nefungují, nejde s nimi manévrovat, nebudou řádně deorbitovány a způsobí kolize, během kterých vznikne tisíce nových nebezpečných a těžko mapovatelných objektů.
Zrovna nedávno se rozpadnul čínský horní stupeň rakety na poměrně vysoké dráze. Ty trosky tam budou kroužit hodně dlouho, stovky let, to je ten problém. Nemusíme ukazovat na to, že kolem Země létá vysoké množství družic, ale na to, zda jsou vybaveny automatickým systémem deorbitování, nebo že budeme opravdu dávat striktní proces ověřování toho, že nedojde k jejich náhodným výbuchům.
To se ještě děje, že satelity samy od sebe explodují?
Před dvěma dekádami jsem pracoval na projektu (HAPS – Pegasus Hydrazine Auxiliary Propulsion System, vypuštěny v 1996 – pozn. aut.), a jeho satelitu vybuchla pohonná nádrž. Ale třeba Sověti v minulosti vypustili mnoho hlavních stupňů, které nesly baterie. Nikdo v šedesátých letech nevěděl, že ty baterie časem zkorodují a vybouchnou. Dráhy zbytků těch raket nebyly nikdy řádně evidovány.
Někdy kolem roku 2015 se poměrně intenzívně mediálně řešily projekty zaměřené na „úklid“ orbity. Aktuálně je ale tak trochu ticho po pěšině. Pokud vím, tak jste ale minimálně ve dvou byli zapojeni. Jak to dopadlo? Vás jako výrobce speciálních pohonů pro manévrování to muselo byznysově velmi zajímat, ne?
Minimálně jeden projekt stále běží a podílíme se na něm dále. Problém je ale jinde. Kdo za to zaplatí? To dodnes není vyřešeno.
Lze to zpětně naúčtovat tomu, kdo daný satelit nebo raketu vypustil?
Hlavním problémem jsou třeba ty zmíněné stupně sovětských raket. Zkuste si dnes jít za ruskou vládou a žádat, aby něco zaplatila evropské či americké firmě. Dalším problémem je to, že daný aparát či raketu ve vesmíru stále vlastní ten, kdo ji vypustil. V případě „vesmírného uklízení“ byste se tak dopouštěl krádeží či ničení cizího majetku. Ve vesmíru neplatí právo známé z mezinárodních vod, kde „co najdete plovat, je vaše“.
Není tedy na čase změnit mezinárodní právo?
Sotva. Podle mého názoru to skončí u toho, že to prostě Západ bude muset financovat. USA a EU budou muset otevřít peněženky a vysypat miliardy, které by jinak šly na vesmírný výzkum. Zatím se do pokusů investují jen desítky milionů. Náš pohonný hardware nicméně může velmi dobře sloužit případným sběračům kosmického smetí.
Pro čí projekt sběru vesmírného odpadu přesně děláte pohony?
Rogue Space Systems Corp. Dodáváme jim systém na jejich první experiment. Pak dodáváme několika vojenským projektům, o kterých se domníváme, že mají také v rámci funkčnosti cíl likvidovat odpad. Možná ale také ne.
Pro armádu? Jaký je rozdíl mezi armádním „vesmírným uklízečem“ a „vesmírnou zbraní“?
Je to ten samý systém.
Jak vnímáte nedávno oznámenou „novou“ verzi Starlinku pro armádu, které Musk říká Starshield Project?
Marketing. Samozřejmě se snaží získat kontrakty od ministerstva obrany (DOD) USA, ale historicky je prohrávali. Americká vláda totiž chce interoperabilní systémy, a Starlink je všechno jen ne kompatibilní s čímkoliv jiným, co nyní USA vlastní. Zatím to vypadá, že pro DOD vytvořili virtuální síť, kterou se mu teď snaží prodat. Samozřejmě druhým aspektem jsou snímkovací, pozorovací či navigační schopnosti.
Nemohou, čistě spekulativně, vycházet ze zkušeností z provozu Starlinku nad Ukrajinou, která válčí s Ruskem?
Ano, ale o tom opravdu můžeme jen spekulovat.
Co si myslíte o novém závodu o Měsíc?
Popravdě? Nevím, je to docela depresivní. Přijde mi to někdy jako nahánění ega.
Na druhou stranu se ale v misi CAPSTONE podílíte na prověřování nové oběžné dráhy pro lunární vesmírnou stanici Gateway.
Já tam vidím problém hlavně v lidech. Kdyby byli o velikosti křečků, tak by to vyřešilo mnoho problémů. Třeba lidský systém pro přistání a odlet z Měsíce bude mít kolem padesáti tun. Pro provoz takového vehiklu bude nutné vynést na oběžnou dráhu Země několik stovek „obslužných“ tun zařízení a materiálu. Mise Apollo byly oproti těmto plánům velmi lehké.
Nicméně kolem Měsíce nyní krouží modul Orion, který 11. prosince úspěšně přistál v Tichém oceánu.
Je to asi úplně jedno. Za ty peníze je to docela zoufalé. Snaží se jen replikovat Apollo.
V oboru jste proslul svými inovacemi a zlepšováky vedoucími ke snížení výrobních nákladů. I proto máte nyní, když se bavíme o Orionu, v obličeji tak bolestivou grimasu?
Přesně tak.
Co byste udělal jinak? Nebo si přál, aby bylo jinak?
Odpovím spíše obecněji. Abychom u těchto projektů dělali spoustu malých, zdánlivě triviálních úprav a inovací. Pro lety vesmírem musíme minimalizovat váhu a cenu. Není to o práci na „jednom velkém projektu“ jednou za čas, ale na mnoha malých, nerozhodovat se, zda poletíme jednou velkou misí k Marsu či Venuši, ale hned několika menšími k oběma naráz.
Dnes máme menší počítače, kompaktnější baterie, efektivnější solární články. Jediné, co do této rovnice schází (respektive scházelo), jsou efektivnější a lehčí pohony. I proto jsem se do tohoto oboru pustil a i proto dnes už takové pohony existují – samozřejmě nejenom od nás, ale také od pár našich konkurentů.
Přál bych si, abychom jako lidstvo častěji vypravovali aparáty na mise. Třeba u Uranu jsme byli naposledy, když jsem byl ještě ve škole.
Také bych si přál, aby úspěšně dopadl projekt MSO, který umístí stacionární družici nad Marsem. Pro ten děláme pohonný systém. O stacionární družici nad marsem se mluví už spoustu let, protože vždy, když to NASA plánuje, tak to je na miliardy dolarů. MSO je nicméně soukromě financovaný a vypadá to, že dobře dopadne. To by šlo o první soukromou družici nad Marsem, a navíc s českou stopou.
Tomáš Svítek (59)
Vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT a Kalifornský technologický institut.
V letech 1979 a 1982 získal jako první student (s kolektivem) z východního bloku ceny Mezinárodního astronautického kongresu v Mnichově a Paříži, třeba za projekt vnějších palivových nádrží pro raketoplán.
V roce 1984 s rodiči a bratrem emigroval do USA.
Více než tři dekády vyvíjí pro NASA i soukromé společnosti pohony raket, družic a meziplanetárních sond.
Od roku 1997 vlastní firmu Stellar Exploration Inc.
Má tři syny a žije v kalifornském městečku San Luis Obispo.
