Vědci zjistili, že na Měsíci mohou stavět s močovinou

Snímky Měsíce

Snímky Měsíce Zdroj: strobotic

Snímky Měsíce
Snímky Měsíce
Snímky Měsíce
Jižní pól Měsíce
5
Fotogalerie

Moč může projít průmyslovým comebackem. Namísto návratu do kožedělného průmyslu ji však čeká cesta na Měsíc. Tvrdí to materiáloví inženýři z Polytechnické univerzity ve španělské Cartageně, kteří se zaměřili na testování směsí, jež by lidstvo mohlo využívat při budování lunární základny. Proteiny močoviny totiž přispívají k „výrazné pružnosti“ stavební směsi – takové konstrukce jsou pak odolnější vůči teplotním změnám.

Stavařina na Měsíci zřejmě bude extrémně obtížná. Dovážka klasických materiálů není myslitelná a bude proto nutné pracovat pouze s materiálem, který je na místě – tedy regolitem neboli měsíčním štěrkem. Jako pojivo měsíčního betonu by měla být využita v podpovrchových ledovcích přítomná voda. Jenže pevnost výsledného materiálu byla při dosavadním testování vykoupena jeho křehkostí, která při tepelných výkyvech od 120 stupňů Celsia přes den po minus 130 stupňů Celsia v noci způsobuje fatální praskliny.

V úvahu je také třeba brát riziko meteorických spršek, a tedy odolnost proti nárazu. Pro představu: Zemi denně zasáhne kolem 44 tun materiálu, který však v drtivé většině případů neškodně shoří v atmosféře. Tu ale Měsíc nemá, a tak měsíční beton bude muset vydržet i nějaký ten náraz, navíc je nutno počítat také se zvýšenou radiací.

Výzkumníci zatím, zdá se, vyřešili potíž s plasticitou. „Tato molekula (močovina) narušuje vodíkové vazby, čímž redukuje viskozitu řady vodních mixů,“ tvrdí na webu univerzity jeden z výzkumníků Ramón Pamies s dodatkem, že právě urea je de facto odpadem a potenciálním stavebním materiálem, který je všude, kde jsou lidé, a je tedy nutné kalkulovat s jejím využitím. Navíc mise Apollo po sobě na Měsíci zanechaly celkem 96 kontejnerů s močí a fekáliemi, takže tam již nějaká „prvotní produkční zásoba“ je.

Španělé testovali řadu dalších sloučenin – vedle močoviny například také na naftalínu či na polykarboxylátech založené zpružňovače. Materiály s nimi použili k 3D tisku různých struktur, které testovali nejen tepelnými přechody, ale také klasickým „namáháním úderem“. Žádný z nich si nevedl tak dobře jako ten s ureou. Výzkum publikoval časopis Journal of Cleaner Production.