Minulý čtvrtek padla poslední překážka, která ČSSD bránila nerušeně se oddat neřesti v náruči Andreje Babiše. V českém mediálním prostoru proběhla okázalá politická kremace Bohuslava Sobotky, zjevně posledního poslance, který byl ochoten říci „ne“ nerovnému konkubinátu.
Obřad byl tichý a důstojný. Uznání vyjádřili političtí odpůrci zesnulého – Miroslav Kalousek, Petr Fiala, dokonce i pan Bělobrádek mluvil o „férovém soupeři“ – přitom s ním čtyři roky seděl ve vládní koalici. Z toho, co řekli činovníci ČSSD (Hamáček, Chvojka, Hašek, Foldyna), bylo zároveň cítit, že se jim docela ulevilo.
Hlavní řeč držel netradičně sám nebožtík. Jeho sdělení není úplně čistě „odcházím z politiky“. Odchází z celostátní, parlamentní politiky. Je nadále proti koalici s Babišem. Bude v tom smyslu hlasovat v referendu a prý i přesvědčovat spolustraníky. Nevylučuje angažmá v rámci „občanské společnosti“.
Je také třeba vzít v úvahu, že po volebním debaklu ČSSD je jakýsi ústup do pozadí pochopitelný. Jenže pan Sobotka zároveň říká, že jeho rozhodnutí je v prvním plánu hluboce osobní, a slibuje, že nebude jako někteří jeho předchůdci okopávat kotníky svým nástupcům. Je těžké to chápat jinak než jako závazek: Budu vám co nejmíň překážet.
Panu Sobotkovi je přitom 47 let, je tedy ve věku, kdy vrcholná kariéra jiných politiků teprve začíná. A tak mne všechno pudí k tomu, abych porušil pietu a neřídil se zásadou „o mrtvých jen dobře“.
Nepopiratelná zásluha politického zesnulého je, že občas dokázal hezky zformulovat věci, na něž jeho spolubojovníci od doby předsedy Zemana rádi zapomínali: totiž že sociální demokracie by neměla sklouzávat do laciného populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu; že by neměla zapomínat, že je nejen orientována sociálně, ale že je taky demokratická; a že principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí.
Jeden z komentátorů o Sobotkovi uznale napsal, že není moc takových, kteří dokážou ustoupit stranou, když partaj, kterou léta vedli, začíná dělat věci, s nimiž bytostně nesouhlasí.
Jenže bohužel, ČSSD ty věci dělala s jistými výjimkami po celou dobu, co jí pan Sobotka předsedal. Je tedy otázka, zda třeba neměl odstoupit daleko dříve.
V době Velké protikorupční revoluce ČSSD vášnivě vybojovala vítězství nad „zrádnou pravicí“ – jenže vybojovala ho pro desperáta Babiše. Pak s ním skončila v koalici, v níž byla soustavně vystavena jeho trapičství a masochisticky si pochvalovala, že je to nejlepší vláda, jaká může být.
Nakonec utrpěla volební debakl a teď, zjevně stižena stockholmským syndromem, leze svému mučiteli do pelechu. Pan Sobotka si přitom i dnes toto vládní soužití pochvaluje.
Je mi líto, ale nedokážu účast pana Sobotky na vlastním funusu pochopit. Když někoho pohřbívají zaživa, měl by se, pokud si váží toho, co říkal a občas i dělal, aspoň trochu bránit.
Autor je politolog
