Českou ekonomiku už několik let obtěžuje ne úplně příjemný fenomén: rozkol mezi postupem, který pro další vývoj měnověpolitických úrokových sazeb naznačuje základní scénář prognózy České národní banky, a na druhé straně postupem, který pak ve skutečnosti volí bankovní rada této instituce.
Mírné odchylky se objevovaly vždycky; v dobách bankovní rady vedené Jiřím Rusnokem jich přibylo, od loňského roku už jde ale o odchylky téměř neustálé a výrazné. Přitom prognóza je nebo by aspoň měla být pro centrální banku ve výkonu její měnové politiky zcela zásadním vodítkem (detaily k tomu uvádím v nedávno vydané knížce „Ekonomické jednohubky“).
Jistě jde o fenomén nepříjemný samotným pracovníkům ČNB. Členům bankovní rady nejspíš leze na nervy potřeba vysvětlovat, proč se jejich postoje opakovaně odchylují od prognózy, která je – i vzhledem k počtu a vzdělání expertů, kteří se na ní podílejí – všeobecně pokládána za zdejší špičku. A přímo těmto expertům, kteří prognózu vytvářejí, zas musí být proti srsti pocit, že jejich práce nenachází u bankovní rady zdaleka takový ohlas a nemá na jejich rozhodování takový dopad, jako tomu bývalo kdysi dávno.
Nás ostatní by pocity v hlubinách duší expertních nebo vrcholných pracovníků ČNB koneckonců nemusely zas tak moc trápit. Horší je, že rozkol mezi prognózou centrální banky a rozhodnutími bankovní rady oslabuje srozumitelnost a předvídatelnost měnové politiky. Tento rozkol totiž naznačuje, že členové bankovní rady vidí některé významné rysy fungování ekonomiky jinak, než jak jsou tyto rysy detailně popisovány ve čtvrtletně vydávaných zprávách o měnové politice.
Chceme-li získat nějaký základ pro odhad, jak se bude měnová politika vyvíjet, musíme se za těchto okolností spokojit jen se stručnými a obvykle spíš obecně formulovanými výroky členů bankovní rady v rozhovorech pro média. Možnost podrobného a exaktního sdělení, jak centrální banka vnímá ekonomiku a její budoucnost, je tak do jisté míry promarněna.
Autor je ekonom České spořitelny
