Inflace? Michl neudělal nic a vyhlásil stabilitu sazeb, říká bývalý šéf ČNB Jiří Rusnok

Z postu guvernéra ČNB jste odešel v polovině roku 2022, prakticky na vrcholu české inflace, kdy ceny rostly takřka o dvacet procent. Váš nástupce Aleš Michl nedávno ohlásil, že zemi „doručil cenovou stabilitu“. Jeho slova působí, jako kdyby tak trochu udělal práci za vás. Co si o tom myslíte?

Inflační vlně se nedalo zabránit, a to dokonce ani její intenzitě. Nejde jen o dlouholetý předstih tempa růstu mezd před produktivitou, ale tahle země navíc nemá lidi a je demograficky nejstarší v regionu. Dohromady pak byl inflační vrchol logicky vyšší než v okolních zemích. Tvářit se, že by to nenastalo, kdyby tam seděl Michl, který navíc nehlasoval nikdy ani pro jedno zvýšení sazeb kromě jediného čtvrtprocentního bodu ještě před covidem, je poněkud naivní. My jsme začali spolu s Maďary zvyšovat v Evropě sazby jako první. Říkali jsme, že nejde o přechodnou záležitost, jak tvrdila třeba šéfka ECB Lagardeová a další velikáni, kteří se k tomu už dneska nehlásí. A mnozí nám za to nadávali, ať už Babiš, Schillerová, nebo Michl s Dědkem; ti dokonce napsali článek, že jsme „krotitelé nákladové inflace“. A růst sazeb se ukázal jako evidentně jediný možný a efektivní nástroj na potlačení inflace.

Takže kdo vlastně zkrotil v Česku ceny?

Přesně rok a půl poté, co jsme se základní sazbou dostoupali na sedm procent, inflace klesla zpátky k cíli. Přesně rok a půl, což je horizont účinků zvyšování sazeb, od června 2022 do ledna 2024. Člověk, který nehlasoval ani pro jedno zvýšení sazeb, nemůže říkat cosi o nepříznivém inflačním dědictví a že on to udělal správně. Neudělal nic, sedl si tam a vyhlásil stabilitu sazeb. Jinými slovy si posypal hlavu popelem a řekl: Všechna zvýšení před novou bankovní radou, pro která jsem ani jednou nehlasoval, byla správně. Protože kdyby byl konzistentní, musel by přece sazby snížit. Nová rada nezvýšila sazby ani jednou, ač to udělat měla. Ve druhém pololetí 2022 bylo jasné, že ještě za rok bude inflace dvouciferná, všechny dostupné analýzy to tehdy říkaly.

Prožilo by ale Česko zásadně odlišný inflační příběh, pokud by ke zvýšení sazeb pod novým vedením skutečně došlo?

Mohli jsme být na cíli o pár měsíců dřív. Naštěstí tam bylo těch sedm procent, která bychom bývali ani nedali, pokud bychom měli alespoň trochu jistoty, že bude nová rada pokračovat v rozumné politice. Ale tu jsme neměli, tak jsme napálili sedm procent – a zaplať pánbůh za ty dary. A těch sedm procent to postupně dotlačilo, samozřejmě ještě s dalšími faktory, k cíli. To jsou jednoduchá fakta a není třeba na to mít žádnou velkou znalost čehokoli. Podstatné je, že na tom cíli jsme. Inflace je zlo, které rozkládá společnost.

Vyšší sazby by tedy znamenaly úsporu pár měsíců, ale za cenu většího přidušení ekonomiky, nebo ne?

V tomto smyslu jsme museli čelit silné kritice, když jsme se zvyšováním sazeb začali, přestože nás mlátili po hlavách, co si to dovolujeme a jak tu zařízneme ekonomiku a co se stane. Nic se ale samozřejmě nestalo a nakonec jsme inflaci zvládli. Říkali jsme to už tehdy, že budeme první, kteří půjdou nejrychleji s inflací dolů a to také nastalo. Dnes je česká inflace nižší než v eurozóně, Maďarsku i v Polsku. Ale to je logické, protože jsme nejrychleji vystoupali se sazbami nahoru.

Teď jsme ve fázi, kdy jsme inflačního dvouprocentního cíle dosáhli. Ale stav ekonomiky, a mám na mysli především takřka plnou zaměstnanost, hrozí, že se inflační strašák může zase probudit. Jaká je trvanlivost té současné nízké inflace?

Neřekl bych, že stav ekonomiky je nutně proinflační, protože ekonomika stagnuje, byť při oné plné zaměstnanosti. Při stagnaci ekonomiky obvykle nejsou inflační tlaky silné. Otázka je, co se stane, až se ekonomika probudí. Pokud se to tedy někdy stane. Působí tu evropské a částečně globální megatrendy, které mohou systematicky tlačit inflaci výš. Je to jednak fenomén deglobalizace, demografie, tedy stárnutí obyvatelstva, a konečně jsou to dluhy. Žijeme v éře nejzadluženější společnosti od druhé světové války. Nemyslím Česko, ale celý západní svět. A nemyslím jen veřejné, ale i firemní a osobní dluhy. A jestliže máte víc a víc dluhů v poměru k HDP, znamená to, že se bude muset platit čím dále víc úroků, čímž náklady budou vyšší. Zvlášť pokud sazby zůstanou trvaleji relativně výše, než byly dříve.

Pojďme efekt těch megatrendů sečíst. Vyplývá z toho, že současná dvouprocentní inflace má mít jen jepičí život?

Když to sečtu, byl bych s hypotézou o dlouhodobosti nízké inflace opatrný. A ostatně už to dnes vidíme, všichni jsou najednou překvapení, že v Americe inflace neklesá tak rychle a sazby budou muset zůstat vyšší déle. Podle mého už je to projev oněch megatrendů. Bude otázka, jakým způsobem budeme dosahovat cíle na úrovni dvou procent. Jestli to nebude za cenu poměrně vyšších sazeb, což zase samozřejmě bude mít nějaké dopady do růstového potenciálu ekonomik.

ČNB od prosince sazby několikrát snížila, ze sedmi na současných 5,75 procenta, přičemž guvernér koncem dubna avizoval další možné květnové snížení. Odpovídají sazby současné úrovni Česka?

Sazby měly být už nyní níž. Vzhledem k tomu, jak vypadá česká ekonomika a jaký je krátkodobý výhled inflace, sazby se měly snižovat víc a dřív. V tom bych souhlasil s těmi členy bankovní rady, kteří by snižovali rychleji, třeba s viceguvernérem Fraitem. Protože zase onen radar ukazoval už rok, že v roce 2024 budeme v tolerančním pásmu. A za situace stagnující ekonomiky, která je na tom ještě hůř než ona nemocná Evropa, držet opatrnostně vyšší úrokové sazby je z makropohledu dosti nákladné. Rozumím tomu, že „dohašujeme poslední ohniska inflace“, čte se to jako beletrie, ale zase abychom tu nakonec neměli jenom vytopené spáleniště. Byl bych v sazbách mnohem pružnější. Tato bankovní rada má nicméně spíš takový ten stabilizační modus. Totiž nedělat nic.

Jsem zásadně proti zvyšování platů učitelů, říká ekonom Singer

Rozhovor pro FLOW s ekonomem Miroslavem Singerem • e15

Takže vy byste začal snižovat sazby už před rokem?

Já jsem už loni ve druhém pololetí říkal, že je čas začít snižovat sazby. A zase si vezmu k ruce radar. Pokud mi tehdy říkal, že v roce 2024 jsme bezpečně na cíli a nejistota je plus minus půl procentního bodu, tak přece podle toho musím ta mířidla upravit.

Radarem máte jistě na mysli prognózy ČNB. Přístup staré a nové bankovní rady se trochu liší v tom, v jaké míře se jimi řídí. Nová rada má více svou hlavu. Není to lepší než automaticky následovat modely?

To není nic až tak nového, ani my jsme otrocky nekopírovali prognózy, to by mohla v takovém případě dělat umělá inteligence. Ale nemůžu ten radar úplně ignorovat, protože nic lepšího prostě ČNB nemá. Nejde spoléhat jen na geniální intuici, nikdo nejsme tak obdařeni bohem, abychom si mohli dovolit nebrat v potaz odborný aparát centrální banky.

Takže podle vás rada své radary ignoruje?

Podle toho, jak často je neakceptuje, to vypadá, že je dost ignoruje. Ale mají na to právo, je to jejich rozhodnutí v rámci jejich kompetencí.

Člověka z ulice ale přece jenom spíš zajímá, kolik zaplatí na úrocích za spotřebitelskou půjčku nebo hypotéku. Kde se sazby ustálí?

Když to vezmeme z té základní logiky, vždycky platilo a bylo všeobecným konsenzem, že reálná přirozená úroková míra je jedno procento. To znamená, že při dvouprocentní inflaci by měla být základní sazba tři procenta. To byl konsenzus do poslední inflační krize. Teď se mluví o tom, že se to možná posunulo a že je to výš. S ohledem na megatrendy, které jsem zmiňoval, a na nepříznivou zkušenost s inflační vlnou je pravděpodobné, že to o něco výš skutečně je, a že pokud bude vývoj normální, pak se sazby nevrátí pod tři procenta, ale budou spíš nad nimi. Ale jestli bude základní sazba 3,5 nebo 4, to už je otázka. Čili hypotéky za jedno procento asi dlouho nebudou a v dohledné budoucnosti bych s nimi nepočítal.

Máme za sebou skoro dva roky s relativně vysokými sazbami. Je to příčina ekonomické stagnace Česka?

Ne, u nás to tak primárně není. Nicméně v momentě, kdy inflace klesla tam, kde je, a sazby máme tam, kde je máme, tedy silně reálně kladné sazby, pak je to něco, co jsme v posledních dvaceti letech měli jen výjimečně.

Takže jsme vlastně na vrcholu restrikce měnové politiky?

Přesně tak. A taková měnová politika určitě nepodporuje ekonomický růst. Ale na druhou stranu není primární příčinou anemického českého růstu, jen k tomu nyní v jisté míře přispívá. Onou primární příčinou jsou strukturální problémy ekonomik regionu. Zejména třeba ekonomicky neduživé Německo.

V tom případě se ale s poklesem sazeb nedá očekávat ani ekonomický boom, jak někdy ekonomie postuluje?

Tak to bych skutečně neočekával. Vliv sazeb na náš ekonomický cyklus je přece jen omezený z logiky věci. Jsme malá, otevřená ekonomika a jsme mnohem více závislí na vnějším prostředí. Určitou roli sazby hrají, ale ne dominantní. Větší vliv mají ve větších a uzavřenějších ekonomikách.

Co nám tedy zbývá, pokud jde o prorůstové faktory? Takhle to s budoucností Česka vypadá docela marně.

Do jisté míry navíc proti růstu půjde i přece jenom lehce restriktivnější rozpočtová politika, když jakási konsolidace probíhá. A jsme fatálně závislí na tom, jestli se rozjede zahraniční poptávka. A také jestli se oživí domácí spotřebitelská poptávka. K tomu teď všichni vzhlížejí, její tempo bych ale nepřeceňoval. Ostatně těch třicet procent bohatých, a to jsem ještě optimista, to neutáhne. Takže čekáme na spasení zvenčí.

Spasit by nás muselo zřejmě Německo, ale to samo možná rovněž čeká na spasení. Existuje vůbec nějaký recept na ekonomický restart Česka?

Česko ztrácí trendově svou výkonnost, jsme někde na rozhraní první a druhé ligy, hrajeme o udržení. A zázračný recept určitě neexistuje. Měli bychom dělat vše pro to, abychom odbourávali bariéry nerůstu. Tam, kde do toho můžeme zasáhnout. Takže u Německa se můžeme jenom modlit a věřit, že to zvládnou, jak v nedávné historii už několikrát dokázali. Doma je potřeba zmírnit restrikci měnové politiky a byl bych opatrný i v rozpočtové restrikci a dál ji už nezesiloval. A jinak jde stále o totéž, a už bych se opakoval, tedy infrastruktura, vyčerpat všechno, co lze, z evropských fondů. To ale nedokážeme, protože naše schopnost je mizerná, peněz je přitom strašné kvantum. S tím souvisejí instituce. To je nejslabší stránka českého státu, jeho vlastní instituce, které nezvládají svou agendu. A přidat k tomu nějaké impulz jako například jádro.

Egyptolog Miroslav Bárta říká, že bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace ani růst, ani udržet svou komplexitu. Souhlasíte s ním?

Naprosto, už jsem tuto tezi od profesora Bárty před časem četl a mohl bych ji podepsat. Civilizace se bez energie zkrátka nemůže rozvíjet, nemůže růst a hrozí jí úpadek. V jeho knize je tento scénář popsán u řady bývalých civilizací, které nám mohou posloužit jako varování.

Momentálně jsou v Evropě energie podstatně dražší než ve Spojených státech, tedy na trhu, se kterým dlouhodobě soupeříme. Kudy vede cesta k levnější energii?

Současný stav je už výsledek minulých rozhodnutí, například německé politiky Energiewende, která měla za cíl nejen dekarbonizovat, ale také nesmyslně odstavit i jaderné bloky. Energetika má bohužel velkou setrvačnost, a když se na Evropu navalila celá řada negativních šoků, bolelo nás to víc, než by muselo. Když říkám špatných rozhodnutí, myslím tím přílišné dekarbonizační snahy, kterých je Energiewende jakýmsi smutným symbolem.

Řada energetiků by vám oponovala, že Energiewende pomohla snížit náklady obnovitelných zdrojů na úroveň, kterou máme dnes, například u solárních panelů až o vyšší desítky procent. Do budoucna to přinese velký objem levné energie. S tím nesouhlasíte?

Jasně, ekologie je vážné a komplexní téma, není to černobílé a řekl bych, že jsem i příznivcem nových a šetrnějších řešení. Ale ta cesta a ty nástroje musejí být zvoleny a použity erudovaně na základě dat a analýz, ne ideologicky. Přístup, který zvolila Evropa, vůbec nezahrnuje rovinu toho, že se například velké části obyvatelstva kvůli této politice podstatně zhoršila životní úroveň, třeba i o desítky procent. Nehledě na to, že odstavit jádro v době energetické krize, jak to udělali Němci, je naprosté šílenství. Pokud někdo připomíná havárii jaderné elektrárny Fukušima, je pomatenec, protože v našem regionu střední Evropy je pravděpodobnost zemětřesení, a hlavně tsunami, které byly skutečnou příčinou katastrofy, naprosto minimální.

Co se týče obnovitelných zdrojů, bohužel se investorům stále nevyplácí stavět je s úložištěm energie, a proto zůstávají nestabilní. To znamená, že na nich energetika stavět nemůže, alespoň ne v našich geografických podmínkách. K tomu je třeba přičíst náklady na zkapacitnění sítě, které s decentralizací energetiky souvisejí. Plyn, který měl vyrovnávat bilanci v síti, se po vypuknutí války na Ukrajině také ukázal jako problematické palivo. Závěr je, že německá energetická politika naprosto selhala, ta celoevropská je víceméně v jejím vleku a dnes už máme jen velmi omezený prostor, jak ke zlevnění energií dojít. Bohužel dvacet let, možná déle, se v Česku žádný větší stabilní zdroj nepostavil.

Nebylo to i tím, že elektřiny bylo dost, byla levná a investorům by se to ani nevyplatilo?

To ano, ale jenom kvůli tomu, že dobíhala životnost elektráren, které se postavily před desítkami let. Politici tu jsou od toho, aby nastavili takové podmínky, že na trhu bude dostatek stabilní predikovatelné elektřiny neustále, že nedojde k žádnému překotnému a nekontrolovanému odstavování elektráren, že se budou stavět stabilní zdroje nové a že země nebude nikdy závislá na cizích státech. V pandemii se jasně ukázalo, že když jde do tuhého, nic jako společný trh neexistuje nebo minimálně to není bez rizika. Stát má zkrátka za úkol zajistit bezpečnost dodávek pro vlastní obyvatelstvo a domácí ekonomiku a nespoléhat na import.

Míříte teď k tomu, že v tuto chvíli může pomoci pomalejší odklon uhelných zdrojů, nebo spíš rychlejší a masivnější výstavba jádra?

To neumím říct, na to jsou jiní. Nemám k dispozici potřebné informace. Myslím, že cesta dekarbonizace je správná, ale určitě se má činit kontrolovaně, plánovaně. Co se týká jaderných bloků, jsem toho názoru, že z mnoha úhlů pohledu dává smysl, abychom nestavěli jen jeden blok, ale minimálně dva. Jestli pak budou ve hře menší modulární reaktory, nebo bude potřeba postavit další velké, to teď podle mě neví nikdo.

Když zahrneme celkové dopady nejen na ekonomiku, ale i na životní prostředí, k jaké z těchto dvou cest byste se přiklonil?

Já se domnívám, že v dnešní situaci už nemá smysl zohledňovat primárně ekonomiku. Jak už jsem říkal, stát má za úkol zajistit energetickou bezpečnost, stabilní dodávky elektřiny. Přirovnal bych to k pořízení stíhaček, to je také bezpečnostněstrategická investice, která s ekonomikou nemá nic společného nebo na ni minimálně nelze uplatňovat základní ekonomické poučky. Stíhačky se nevyrobí v Česku ani se tu nejspíš nebudou servisovat a podobně, přesto je to investice důležitá. U jádra to je v něčem podobný typ investice, naštěstí zde české firmy mají potenciál získat velkou část subdodávek a mohou se podílet i na servisu.

Společný evropský energetický trh je už poměrně institucionalizovaný a vyspělý. Drtivá většina obchodů tuzemských energetických hráčů probíhá na německé lipské burze. Není přirovnání k pořízení stíhaček přece jen přehnané, zvlášť když některé evropské země elektřinu dlouhodobě dovážejí už nyní a Česko to s největší pravděpodobností čeká také?

Společný energetický trh je chiméra. Nikdy neexistoval a nikdy nebude. Stát si má zajistit základní potřeby sám, to je jeho úkol. Už jsem mluvil o pandemii, v ní se to jasně ukázalo: Přestože na společném evropském trhu roušky byly, v Česku je na začátku sehnat nešlo. Z 99,9 procenta bude společný trh fungovat skvěle a přispěje i k levnější elektřině, ale když dojde na lámání chleba, každý stát se bude starat primárně o sebe. Proto musíme mít vlastní kapacity, abychom se o sebe dokázali postarat sami.

Některé analýzy hovoří o tom, že každý velký blok přinese do ekonomiky až dvojnásobnou hodnotu nákladů. Věříte tomu?

K těmto konkrétním číslům se nedokážu vyjádřit, protože je neznám. Obecně bych byl k jakýmkoli analýzám tohoto typu opatrný, protože je to strašně složité namodelovat, spoustu faktorů neznáme, musíme je odhadovat a stejně se vždycky stane něco nečekaného. Samozřejmě že čím větší podíl zakázky zůstane v Česku, tím lépe, z mnoha úhlů pohledu. Ať už se bavíme o servisu pro bloky samotné, o rozvoji samotných firem, o zaměstnanosti, o zachování know-how v Česku, o růstu ekonomiky nebo i o daňových příjmech státu.

Francouzská EdF i jihokorejská KHNP slibují, že českému jadernému průmyslu nechají 65 procent zakázek. Je to reálné?

Ne, já jim nevěřím. Bohužel. Co jsem mohl navnímat z českého prostředí, nic tomu nenasvědčuje. České firmy přitom jasně deklarují, že by takový podíl zakázky rozhodně zvládly.

Nemůže být problém i v tom, o čem jsme se bavili, tedy že jsou kvůli vysokým cenám energií tuzemské výrobní firmy dražší? A že pokud by chtěli uchazeči tlačit na co nejnižší nabídkové ceny, budou muset sáhnout jinam?

EdF je evropská firma, takže u ní ten faktor nevnímám, u Korejců je to otázka. Je ale třeba počítat s tím, že lokální výroba znamená dramaticky nižší náklady na přepravu i následný servis.

Když se soutěžilo o dostavbu Temelína, ruský Rosatom podepisoval závazné smlouvy o smlouvách budoucích, což dnes nedělá ani jeden z uchazečů. Má stát nějaké páky, aby uchazeče donutil k většímu zapojení českých firem?

To je těžké, protože stále ještě není jasné ani to, kdo vlastně bude investorem. Není jasné, kdo a jak bude bloky financovat. Poláci se při výstavbě jaderných bloků rozhodli uplatnit mezivládní dohodu a troufám si říct, že z pohledu zajištění subdodávek domácím hráčům může být tato cesta výhodnější. Každá cesta má ale svá pro a proti, rozhodně nechci hodnotit, co je celkově lepší, nebo ne, zvlášť pokud mám jen veřejné informace, a ne ty interní, které jsou pro rozhodování klíčové.

České strojírenství už delší dobu skomírá, v globální konkurenci se daří růst jen hrstce firem. Nyní je od mnoha z nich cítit tlak na to, aby vláda nakonec stavěla velké bloky čtyři, a to i proto, že by to zvýšilo jejich šance stát se výhradním partnerem uchazečů i u jiných evropských jaderných projektů. Některé z těchto firem argumentují i tím, že je to otázka přežití. Je to legitimní tlak?

Určitě rozumím tomu, že by jim rozšíření tendru z mnoha úhlů pohledu dávalo smysl. Já na to ale nedokážu odpovědět a myslím, že v tuto chvíli nemá jasno ani vláda, potažmo ČEZ. Podpora českých firem v tomto tendru ale není malichernost, opět to souvisí s tím, o čem jsem mluvil na začátku. Když si doma udržíme know-how a budeme moci servisovat elektrárnu domácími firmami, významně tím snižujeme rizika v době krizí, ať už té pandemické, nebo jakékoliv jiné. O výhodách pro celou ekonomiku už jsem mluvil, rozhodně je důležité obor do budoucna zachovat.

Momentálně hrajete o pozici v PPF, máte se stát šéfem orgánu skupiny, který bude rodině radit se správou aktiv. Už má vaše pozice nějaké konkrétnější obrysy?

Ne, to je trochu nedorozumění, to žádného šéfa nemá. Jsem součástí malého poradenského týmu, který si rodina vybrala proto, aby mohla s někým konzultovat svoje případné strategické kroky a přemýšlet o tom, co dál a jak majetek nějakým způsobem zachovat a rozšířit.

Máte od PPF nějaké konkrétní zadání?

Ne, žádné zadání nemám. Byla jedna věcnější diskuze o obecných strategických směrech za účasti dalších lidí, kteří jsou v investičním výboru, a exekutivního šéfa PPF a rodiny, ale to je všechno. Ale nemám právo poskytovat žádné informace.

Má to nějaký časový plán?

Ano, v tom smyslu, že se zase za dva nebo tři měsíce sejdem a i ta perioda schůzek se teprve usazuje.