Zapomeňte na život na Marsu. Největší překážkou nejsou technologie

Lidé milují představu, že až zničíme Zemi, jednoduše sbalíme kufry a odletíme na Mars. Vědeckofantastická literatura a vizionáři typu Elona Muska nás roky krmí představou, že kolonizace vesmíru je jen otázkou času, technologií a možná trochu i rozpočtu. A to se všechno dá vyřešit. Nedává to ale žádný smysl. Jiné planety nikdy kolonizovat nebudeme. 

Populární autor krátkých videí na Facebooku Jason Pargin nedávno ve svém videu přinesl chladnou sprchu, která vrací snílky z vesmíru zpátky na zem. Myšlenka, že lidstvo bude někdy masově žít na jiné planetě, je podle všeho jen nebezpečná iluze ignorující základní fyzikální i ekonomické zákony. A to si vůbec nevšiml toho nejdůležitějšího argumentu. 

Země je zkrátka naše. Pargin tvrdí, že i ta nejhorší možná apokalypsa na Zemi vytvoří prostředí, které je nesrovnatelně přívětivější pro život než jakákoli známá planeta. I kdyby naši planetu zasáhl obří asteroid a atmosféra byla plná prachu, oceány kyselé, pořád zde bude gravitační pole srovnatelné s tím, na které je lidské tělo přizpůsobené, magnetický štít chránící před zářením z vesmíru a hlavně kyslík. 

Uvařit se na Marsu

Mars má oproti tomu průměrnou teplotu kolem minus 60 stupňů Celsia, atmosféru tvořenou z více než 95 procent oxidem uhličitým a tlak tak nízký (necelé procento zemského), že by na jeho povrchu bez skafandru vřely nechráněné tělesné tekutiny už při normální tělesné teplotě. Ano, sliny, slzy i vlhkost v plicích by vřely jako voda na špagety. Člověk by bez ochrany zemřel během sekund, ti (méně) šťastnější po pár minutách. 

Zastánci kosmického stěhování se tak musejí spoléhat na budování vzduchotěsných sídel anebo na teraformování, tedy přetvoření cizí planety na zemské podmínky. Roztavení polárních čepiček na Marsu nebo vytvoření umělého magnetického pole by vyžadovalo energii a zdroje, které jako civilizace zatím nemáme. Představa, že dokážeme zkonstruovat fungující biosféru na kameni letícím desítky milionů kilometrů od nás, nedává smysl, když máme problém udržet v rovnováze klima na naší vlastní planetě. 

Kopule to nezachrání

Ale tak pojďme vybudovat vzduchotěsné domy. Odmyslíme si, že dlouhodobý pobyt v nízké gravitaci způsobuje ztrátu hustoty kostí, atrofii svalů i poruchy zraku. A že neustálé bombardování kosmickým zářením extrémně zvedá riziko rakoviny. I tak to nedává smysl. 

Pargin správně říká, že z pohledu ekonomie a tržních pobídek nedává budování soběstačného města na Marsu žádný racionální smysl. Investice do vesmíru mají smysl tehdy, když přinášejí návratnost, což vidíme u telekomunikačních družic nebo pozorování Země. Ale postavit soběstačnou civilizaci v uzavřených skleněných kopulích na mrtvé planetě nenabízí žádný ekonomický výnos. Je to projekt bez tržního modelu, který by spotřebovával nepředstavitelné množství kapitálu bez jakékoli naděje na zisk. Soukromý kapitál by do toho nikdy nešel a veřejný by musel obhájit, proč místo budování tisíců školek a nemocnic na Zemi stavíme jednu na Marsu. 

Jak využít kapitál

Kapitál je vzácný a má své náklady obětované příležitosti. Každá miliarda utracená za nereálné sny o kolonizaci Marsu je miliardou, kterou nemůžeme investovat do výzkumu fúzní energie, zdravotnictví nebo infrastruktury na Zemi. Všechno, co bychom na Marsu potřebovali, bychom tam museli dovézt. Nám teď stačí k vypuknutí paniky, že se zavře Hormuz. Jak by reagovaly na logistické problémy ceny na jiných planetách? Je to skoro až úsměvná představa, ale dal by se o tom natočit i tvrdý horor. Představte si politika, který bude muset v dnešní době obhajovat, že spálíme desítky litrů paliva na dopravu jednoho litru paliva pro pár vyvolených na Marsu. 

Občas si myslíme, že technologický pokrok je nevyhnutelný a vyřeší jakýkoli problém. Jenže fyzikální limity vesmíru a náklady na jejich překonání jsou tak obrovské, že se na to tady spolehnout nemůžeme. 

Biologie a ekonomie jsou tvrdé argumenty. Pargin ale vynechal ještě třetí, zásadní argument, i když to chvíli vypadalo, že se k němu dostane. Připodobnil totiž kolonizaci Marsu k divokému západu, kdy stačilo přesídlit pár desítek lidí a ti se množili postupně v tisíce a později miliony lidí. Takhle ale dnes lidstvo nefunguje. 

Populační boom je nepravděpodobný

I kdybychom vymysleli zázračné technologie a překonali biologické problémy. I kdybychom zázračně zbohatli a měli dost zdrojů na to stavět nemocnice na Marsu a vozit tam vzácné zdroje. I kdybychom žili v takovém světě, tak nebudeme mít v průměru víc než dvě děti na matku. Naopak, v takovém světě bychom zjevně byli bohatší a z dat víme, že to je jeden z hlavních důvodů poklesu porodnosti. Na Mars bychom poslali prvních 100 lidí a za pár generací by z nich nikdo nezbyl. Ne jako na divokém západě. 

Čína bude mít oproti dnešku v roce 2100 polovinu obyvatel. A výrazně starších. Jižních Korejců je dnes 56 milionů. V roce 2100 jich bude 22 milionů. V roce 2200 jen tři miliony roku 2300 se podle současných predikcí žádný Korejec nedožije. Jen se nad tím zamysleme. Nedaří se nám kolonizovat ani Jižní Koreu a chceme kolonizovat jiné planety. Jižní Koreu, která je přímo na Zemi a plná bohatství. 

Žádný plán B v podobě náhradní planety neexistuje a nikdy existovat nebude. Naše budoucnost je spojená výhradně se Zemí a nejlepší ekonomickou investicí, kterou jako lidstvo můžeme udělat, je péče o náš jediný skutečný domov. Místo stavění vzdušných zámků na rudé planetě či snad ještě dál bychom se měli soustředit na to, jak efektivně spravovat bohatství a zdroje přímo tady na Zemi. Problémů s naší budoucností máme dost i tady.