Tak už nejen zavedený Minářův Milion chvilek pro demokracii. Letní prázdninovou štafetu převzala další protestní iniciativa vedená fotografem Tomem Rimpelem, aktivistou Rayem Baseleyem a překladatelem Fedorem Bruothem.
U Masarykovy sochy na Hradčanském náměstí v úterý v podvečer na akci Král je nahý, braňme demokracii brojila proti tomu, že Miloš Zeman nepřetržitě a drze pošlapává ústavu. Když tohle píšu, ještě nevím, jak dopadlo senátní projednávání ústavní žaloby na prezidenta. Ale rád konečně budu po delší době optimistou.
Třeba i proto, že po třech letech nacionalistických výkřiků (a posledním volební výsledku 0,71 procenta) končí samorozpuštěním vypečená partička Realisté vedená podvodným politologem Petrem Robejškem. Oním zavilým nepřítelem EU a obdivovatelem Putina usvědčeným v německé emigraci z plagiátorství.
Směšnější v české politice byly snad už jen úporné kandidátky na prezidentku Jana Bobošíková, Jana Yngland Hrušková nebo předseda bezdůvodně obávané strany Důchodci za životní jistoty Eduard Kremlička, který po volebním krachu veřejně snědl brouka potemníka, rezignoval a zmizel.
Mimochodem ta úterní demonstrace žel nepatřila k nejpovedenějším. Pavel Svoboda mluvil zdlouhavě, Hayato Okamura se zaklínal stručností, ale taky snad čtvrt hodiny mlel stále totéž. Nejvýstižnější byl filozof Václav Němec.
Taky nevím, proč bych měl poslouchat jakousi dvacetiletou slečnu Terezu Podzemskou, jak se snaživě pokouší odzpívat Bratříčku, zavírej vrátka. Hudební dramaturgii však zachránil můj dávno oblíbený satirický kabaretiér Quido Czerny, který nemohl zklamat písní o Marii B., a hlavně o Ruském švábovi, který to možná sledoval s Ovčáčkem, Mynářem a Nejedlým z hradního okna zpoza záclony. Základní poselství mítinku bylo ovšem jasné. Vydržet a mít naději, třeba v boží mlýny.
Jan Rejžek je kritik a publicista
