Tomáš Lukáčik: Jednou budou u nás na kole jezdit i kravaťáci

Cyklistika je výkonnostní sport, který momentálně stoupá v oblibě mezi manažery. Vnímáte jako výhodu, když se do firmy na nějakou pozici hlásí cyklista?

Asi by nebylo úplně objektivní posuzování, kdybych se na to díval tímto způsobem. Ale když mám na pohovoru kandidáta nebo se bavím s někým, kdo je třeba na manažerské pozici a má podobné zájmy jako já, tak se o tom snažím dozvědět víc. I cyklisté se podle mě rozdělují na dvě kategorie - na sprintery a maratonce. To od lidí vyžaduje výbušnost nebo vytrvalost. Mám kamaráda, který jezdí fakt dlouhé trasy. Pod 100 km to pro něj není žádná vzdálenost. Stejně přistupuje k pracovním úkolům – jako vytrvalostní jezdec. Jinými slovy, určitě se v cyklistice a v práci dá najít nějaká paralela, ale je to vždy individuální. 

Je něco, co si z vytrvalostní cyklistiky můžu odnést do zaměstnání?

U mě to takhle je. Na kole se musím umět zatnout. Před velkým kopcem je vždy nejjednodušší to vzdát a říct, že to nedám. Na druhou stranu, když se do toho pustím a vím, že dokážu pokračovat dál, je to dobrý pocit. Kdo se umí kousnout za řídítky, většinou to umí přenést i do pracovního prostředí. Překážka vás snadno neodradí.

Umí se kousnout i ženy?

Já bych řekl, že možná víc než my chlapi.

Kolik času trávíte na kole?

Bývalo to několik hodin týdně. Za sezonu jsem najel i kolem pěti tisíc kilometrů. Teď trávím spoustu času v práci, proto se mimo ni snažím věnovat rodině, k tomu ještě stavíme rodinný dům v Jihlavě a úměrně tomu se mi zredukoval volný čas. Teď najedu na kole maximálně stovky kilometrů za rok. 

Kde jezdíte?

Žiju na Vysočině, kde mi lesy velmi připomínají ty pod slovenskými Tatrami. Vyjedu z domova a za tři sta metrů jsem v lese. Snažím se jezdit hlavně v kopcích, roviny mě nebaví, i proto jezdím MTB a ne silnici. Nejsem vysloveně technický typ, že bych si užíval velké skoky, ale rád to spustím dolů s kopce. Když je možnost užít si singletrail, tak to jednoznačně beru.

Kdy jste poprvé vyzkoušel elektrokolo?

Přibližně před třemi lety, to bylo na jednom kole low-endového výrobce s asijským motorem. Byl jsem vyloženě zklamaný, přišlo mi to strašně umělé a nedotažené. Až po debatě s kolegou, který má v naší společnosti na starosti produkty eBike, jsem si vyzkoušel kolo osazené pohonným systémem Bosch eBike Systems. Ten rozdíl byl obrovský. 

Zatoužil jste po vlastním?

Po této zkušenosti rozhodně ano. Když jsem si dal příspěvek s elektrokolem na Instagram, v komentářích jsem dostal i dotaz, jestli nejsem v jednačtyřiceti letech na elektrokolo moc mladý. 

Co jste jim na to řekl?

Že kdo to vyzkouší, tak to pochopí. Po první vyjížďce jsem přišel domů vysmátý, manželka jen nechápavě kroutila hlavou. Elektrokolo vás dostane prakticky všude. Jsou místa, kde než se dostanu na hřeben a na hezké traily, musím vyjet sjezdovku. Jasně, jde to i na normálním kole, ale urvu se, a pak už toho moc nestihnu. Jak jsem říkal, vzhledem k povinnostem mám čím dál méně volného času, a elektrokolo mi tento čas dává nazpátek. Pořád se přitom ale musí šlapat do pedálů a hlavně ve vysoké kadenci, takže nějaké narážky na věk nebo na to, že elektrokolo je pro ty, kterým se nechce šlapat, může mít jen ten, kdo si to zatím nezkusil.

Zdroj: Robert Bosch odbytová s.r.o.

Normálně se na obchodní jednání jezdilo hezkými auty. Přeje dnešní doba tomu, že se přijede třeba i na hezkém elektrokole?

Myšlenka se mi líbí, ale u nás si to zatím neumím představit. Třeba v Nizozemsku kravaťáků na kole uvidíte víc než kravaťáků v autě. V roce 2022 jsem pracoval v Budapešti a v létě jsem to v centru města zaznamenal i tam. Bohužel česká i slovenská společnost je nastavená tak, že kdo si v obleku sedne na kolo, ten je za exota. Ale za mě ježdění na schůzky po městě na kole dává smysl. Rozšíří se to v okamžiku, kdy k tomu bude příhodnější infrastruktura.

Dokážete si představit Prahu jako „bike friendly city”?

Určitě ano. Umím si představit, že tady bude čím dál víc lidí vnímat kolo jako každodenní dopravní prostředek, a to včetně nákladních elektrokol pro přepravu věcí nebo třeba dětí. Umím si představit i to, že na kole ráno odvezu děti do školky či školy, a pak budu pokračovat do práce. To myslím, že jednou bude běžná věc i u nás. 

Tomáš Lukáčik (42) vede HR oddělení společnosti Bosch v Praze a HR projekty Bosch v Česku i na Slovensku. Ve firmě působí již devatenáctým rokem. Na starosti má mimo jiné i metodiku odměňování manažerů v obou zemích. Zajímá se o hightech, digitalizaci a robotizaci. Pracuje v Praze, kam dojíždí ze svého bydliště v Jihlavě. Vystudoval obor řízení lidských zdrojů a personální management na Trenčianské univerzitě Alexandra Dubčeka. Je ženatý a má dvě děti.