Roman Šutov: Propagandu Kremlu šíří na Ukrajině zejména oligarchové

Můžete vyjasnit často užívaný pojem dezinformace? Nedalo by se místo něho používat jasné a výstižné slovo lež?

Někteří naši západní partneři lež s propagandou a dezinformací zaměňují. Na Ukrajině ale dobře vidíme, že mezi těmito pojmy existuje velký rozdíl. Lež představuje poměrně jasnou záležitost: média například informují o něčem, co se nestalo, což je snadno rozpoznatelné.

Pak si můžeme na dané médium ukázat prstem a vinit ho ze lži. Komplikovanější je, když se informace částečně opírá o fakta, ale pracuje s nimi tak, aby vykreslila obraz světa, který je v souladu s politickými cíli konkrétní vlády. Pak jde o manipulativní informace. Tedy dezinformace.

Manipulace ve prospěch předem daného obrazu světa se přece média mohou dopouštěť, aniž by pracovala na přímou politickou objednávku.

Když se nějaká manipulace s fakty objeví v českých či polských médiích, neděje se tak kvůli vládnímu nařízení. Novinář je také jen člověk s určitými názory, které se mohou při práci s fakty projevit. A někdy dost výrazně. To ale neznamená, že jde o vyloženou dezinformaci. I na Ukrajině pracují novináři, kteří se pohybují ve stejném diskurzu jako ruská propaganda, ale přitom jde o jejich vlastní názory. O to je snaha odhalovat manipulace komplikovanější.

Jak ovlivňuje práci novinářů konflikt na východě země?

Válka se nezřídka dotýká jejich blízkých a oni tak snáze mohou podléhat emocím. Když vám někdo zabije blízkého člověka, budete najednou psát o protistraně jinak. Nikoli neutrálně, ale jako o nepříteli. Bude to pro vás v první řadě věc osobní cti, ta profesní jde na druhou kolej.

Ruským zájmům slouží i teze: nechme separatisty jít, ať si nechají Krym, stejně je nenávidíme.

Změnila se za poslední desetiletí propaganda Kremlu směrovaná na Ukrajinu? Předpokládám, že se výrazně snažila působit i v odbobí takzvané oranžové revoluce v roce 2004 a v letech následujících. Téma propagandy se přitom stalo součástí politické agendy teprve nedávno.

Je třeba si uvědomit, že hlavním šiřitelem kremelské propagandy na Ukrajině nejsou ruské státní kanály. Tím spíše, když Kyjev nedávno přijal zákon, který jejich možnosti vysílat omezuje. Problém je ale u takzvaných proruských oligarchů, kteří kontrolují ty nejsledovanější televizní kanály a nejčtenější noviny na Ukrajině.

Právě těmi se ruská propaganda šíří včetně zpráv o Majdanu coby ztělesněném zlu v režii Washingtonu, kterým věří lidé zejména na východě země. V průběhu oranžové revoluce to bylo podobné. Celostátní kanály často vysílaly reportáže rozdělující Ukrajince.

Výsledkem pak byla vzájemná nenávist uvnitř národa, případně podpora Ruska a jeho zájmů. Podobné problémy přetrvávají i dnes, kdy tyto kanály sice deklarují podporu ukrajinské nezávislosti a územní celistvosti, fungují v souladu s ukrajinskou legislativou, ale čas od času zveřejní informace a analýzy, které jsou ruské propagandě velmi blízko.

Je tedy získání zmíněné podpory pro ruské zájmy hlavním cílem propagandy?

Propaganda je jedním z nástrojů, kterými lze vést válku a dosáhnout v ní vítězství. Kreml se jejím prostřednictvím snaží protistranu donutit, aby přestala bojovat. Proto tolik informací, že Ukrajinci nechtějí válku, odmítají narukovat. Vidíme i mnoho demonstrací proti válce.

Konají se v různých městech a vůbec se od sebe neliší, organizují je stále stejní lidé. Ruským zájmům slouží i teze jako „nechme separatisty jít, ať si nechají Krym, stejně je nenávidíme“. Proto nyní ruský informační tlak zdůrazňuje pocity únavy, vyčerpání a agonie. Rostou navíc bariéry mezi ukrajinskou armádou a lidmi, kteří museli uprchnout z Donbasu.

Od narukování do armády zrazoval spoluobčany i ukrajinský novinář Ruslan Kocaba a soud ho za to potrestal odnětím svobody na tři a půl roku. Nezašel Kyjev příliš daleko?

Neznám přesné důvody, proč se vláda rozhodla perzekvovat tohoto člověka. Kocaba byl jen lokální, nepříliš známý novinář. Obecně ale říkám: ano, vláda v tomto případě skutečně zašla příliš daleko. Pokud máme zůstat demokratickou zemí, podobné věci se nesmějí stávat.

Řídí se Kyjev v informační válce nějakou ucelenou strategií? Vy sám jste se na jednom z dílčích návrhů podílel. Jak s ním vláda naložila?

Ano, podílel, proto bohužel musím říct, že vláda žádnou strategii nemá. Úřady se aspoň snaží šířit vysílání některých ukrajinských stanic na separatistická území, což hodnotím kladně. Jinak ale k ničemu nevedlo ani zřízení celkem osmi útvarů odpovědných za analýzu informačního prostoru a návrh bezpečnostní strategie.

Úřady spolu nekomunikují, vláda neví, čím přesně se kdo zabývá. Koncept bezpečnostní strategie tak sice existuje, ale je velmi slabý a z pohledu demokratických hodnot nebezpečný. Ukrajina například vůbec nemá definovány své zájmy, v dokumentu figurují jen možná ohrožení – pět hrozeb psychologické povahy. Rusko jich vymezilo sedmkrát tolik.

Můžete být konkrétnější v tom, jaká rizika pro demokratický vývoj zmíněný koncept bezpečnostní strategie představuje?

Jedním z rizik je například ustanovení, podle kterého je trestné zveřejňovat informace, jež staví armádu do negativního světla. Ta zneužitelnost je očividná. Ministerstvo informační politiky, které je za něj odpovědné, ale výtek nedbá. Naštěstí dokument ještě neschválil parlament a nikdo neví, kde je mu teď konec. Naštěstí.

Některé Kremlu nakloněné weby strašily Nizozemce před tamním referendem, že schválení asociační dohody mezi EU a Ukrajinou znamená členství Kyjeva v unii, což není úplně pravda. Nebyla ale právě zavádějící představa členství v EU to, kvůli čemu se lidé na Majdan vydali?

Ne, ve skutečnosti vyšli do ulic, a to nejen Kyjeva, právě kvůli asociační dohodě, která znamenala pro Ukrajinu svého druhu křižovatku. Dalším významným faktorem, který společnost aktivizoval, byl násilný postup policie vůči protestujícícm. Podepsání dohody mělo zemi nasměrovat do Evropy i přesto, že smlouva členství v EU nezaručuje. Směr na východ, vstříc Rusku, by svým způsobem symbolizoval návrat do éry Sovětského svazu.

Nesměřuje ovšem východ země k Rusku dlouhodobě kvůli vlivu, jaký tam mají proruské politické a ekonomické síly? Jakou podporu mělo vlastně hnutí Euromajdan tam?

Východ země představuje samostatnou kapitolu. Jednak existuje východ Ukrajiny, který je pod kontrolou kyjevské vlády, jednak je území, které ovládají separatisté. Prvně jmenovaná část, respektive její obyvatelé, jsou stále více Evropě naklonění, navíc si palčivěji uvědomují, co ukrajinská společnost opravdu potřebuje. A sociologická data jejich rostoucí náklonnost směrem k EU a NATO potvrzují. O okupovaných teritoriích bych hovořil samostatně, protože tamní obyvatelé jsou do značné míry ovlivněni propagandou Moskvy, tím spíše, že část z nich má stále přístup k vysílání ruských státních televizních kanálů.

Lze tedy vůbec dostat daná území efektivně pod kontrolu Kyjeva?

Prvním úkolem je dostat tamní obyvatele do ukrajinského informačního prostoru, aby se mohli cítit jako součást ukrajinské společnosti. A nemám na mysli nějakou jejich převýchovu.

Jde o to, že Kreml se je snaží izolovat. První, co luhanská samospráva udělala, bylo, že pro jistotu zablokovala signál všech ukrajinských stanic a zatkla proevropské novináře. Na Krymu a v oblasti Donbasu je zkrátka mediální prostředí výrazně nakloněno Rusku, a podívámeli se také na prohlášení a výstupy orgánů tamní samosprávy, jsou velmi blízko antiukrajinským a protizápadním postojům zastávaným Moskvou.

Propaganda západních elit vůči Rusku je směšná, prohlásil Klaus