Potvrzení Univerzity Palackého, že komunistický poslanec Zdeněk Ondráček se k doktorátu dopracoval pomocí plagiátu, není až tak překvapivé. S jistou dávkou cynismu by se dalo říct, že vzhledem k charakteru dotyčného by překvapením byl opak. A zapadá do toho i reakce soudruha poslance: „Ondráček ČTK řekl, že o tom nic neví a položil telefon,“ abychom alespoň zde citovali korektně.
Nebylo by správné dělat z jednoho případu trend ve smyslu, že u dnešní vládnoucí garnitury – a KSČM je třeba k ní řadit, byť kabinet „jen“ tiše podporuje – je všechno dovoleno. A že práh viny a zodpovědnosti klesl až k zemi. Existují i výjimky. Třebas Taťána Malá (ANO) po rozcupování své diplomové práce o chovu králíků sama ráda uznala, že ministryní spravedlnosti být nechce…
Jenže posun je zjevný. Tatam je doba, kdy politici kvůli podobným akademickým patáliím rezignovali – viz „aféra lžidoktor“ někdejšího ministra spravedlnosti Jana Kalvody. A nejde zdaleka jen o vysokoškolské práce a tituly. Často se osudným stával i nějaký nešťastný výrok, jako tomu bylo u Mirka Topolánka, byť to samozřejmě nebyl důvod jediný a reálný. Anebo podnikatelské aktivity neslučitelné s politickým mandátem.
Dnes stačí, když to naplní literu zákona – myšleny pochopitelně byznysové zájmy současného premiéra – anebo, když to alespoň určité části voličů nevadí. Jako například využívání právních kliček a rodinných příslušníků, ale také problematická komunistická minulost. A zde nejde jen o premiéra. Stačí také připomenout nepravdy a samoúčelné vulgarity vypouštěné z úst hlavy státu.
Tak jako nejde Ondráčkův plagiátorský případ generalizovat – bezskrupulóznost komunistů se navíc projevuje i v jiných směrech, bylo by nefér tvrdit, že před lety se politici celkově chovali zodpovědněji než nyní. Nicméně tak, jak se zmíněná laťka u politických špiček snižuje, hranice otupělosti u voličů se naopak zvyšuje. Což je samozřejmě pohodlné.
