Za letošní Nobelovou cenou za ekonomii stojí otázka, jak předvídat chování domácností
- Ekonomové Hall a Woodford dostali nobelovu cenu za modely, které centrálním bankám pomáhají tlumit výkyvy ekonomiky.
- Robert Hall ukázal, že lidé mění chování až po změně očekávání, a ekonomové je proto musejí modelovat.
- Woodfordův model ze tří rovnic je jádrem predikcí centrálních bank v mnoha zemích.
Letošní cenu švédské centrální banky na počest Alfréda Nobela získali američtí ekonomové Robert Hall (1943) a Michael Woodford (1955). Spojovacím článkem jejich výzkumu je fakt, že výsledky jejich teoretických a empirických prací jsou využitelné – a hojně využívané – při makroekonomické stabilizaci, to jest při tlumení výkyvů ekonomického růstu.
Každý výkyv, bez ohledu na to, který šok ho způsobil, přináší mnoha lidem nepříjemnosti v podobě poklesu příjmů, nárůstu nezaměstnanosti, krachů firem a zesílené nejistoty. Jak lze toto kolísání – v podstatě otevírání mezery mezi nabídkou a poptávkou – tlumit? Tak, že budeme úroveň poptávky v ekonomice „uměle“ posouvat (snižovat nebo zvyšovat) směrem k nabídce; ať už vládní rozpočtovou politikou (zejména skrze saldo státního rozpočtu), nebo měnovou politikou centrální banky (skrze úrokové sazby).
Aby se ovšem tento úkol dařil, musejí makroekonomičtí stabilizátoři nejdřív chování poptávky pochopit – jen tak budou vědět, který nástroj kdy použít a v jakém rozsahu. A právě v tomto bodě přicházejí na scénu letos ocenění ekonomové.
Podle čeho se chová zákazník?
Hall se zaměřil především na analýzu chování domácností; koneckonců, právě nákupy zboží a služeb ze strany domácností tvoří ve většině vyspělých zemí větší část celkové poptávky než nákupy firmami, vládou nebo ze zahraničí. Před ním ekonomové marně pátrali po indikátorech, které by jim umožnily spolehlivě předvídat, jestli domácnosti budou v nejbližší době spíš utrácet, nebo šetřit.
Teprve Hall ve slavném článku z konce 70. let vysvětlil, že toto pátrání je marné: lidé mění své chování především poté, co změní svá očekávání, a ta se mění podle nových, dosud neznámých informací. Jedinou možností pro prognózu jejich chování je tudíž nějak modelovat jejich očekávání.
Na poznatek o klíčové roli očekávání pro chování sektoru domácností navázal mezi mnoha jinými i Michael Woodford, když postupně (někdy se spoluautory) v celé řadě textů – nakonec sjednocených do uceleného, dnes už ikonického knižního pojednání z roku 2003 – sestavil model chování celé ekonomiky.
Pro nezasvěceného čtenáře může být základní podoba jeho modelu sama o sobě na první pohled zklamáním v tom, jak primitivně působí: jde o pouhé tři rovnice, v nichž se (v různých obměnách) objevuje jen inflace, výkon ekonomiky, úroková sazba a několik nevinně vyhlížejících parametrů.
Tento první pohled ale klame. Model je složitým matematickým způsobem odvozen z takzvaných mikrozákladů, tedy zjednodušených předpokladů o preferencích, rozpočtových omezeních a rozhodování základních aktérů v ekonomice. Jakou výhodu má stavění ekonomických modelů takto zdola?
Nový model a poznatky
Starší makroekonomické modely se snažily popsat vývoj ekonomiky v čase pouze na základě pozorovaných statistických vztahů mezi proměnnými – a to byl problém. Tyto vztahy se často výrazně měnily (zejména pokud začaly být využívány vládami nebo centrálními bankami ke stabilizaci ekonomiky), takže pro prognózování a makrostabilizaci byly nespolehlivé.
Naproti tomu Woodfordův model by měl podobné výrazné změny zažívat v daleko menší míře, protože se snaží modelovat samotné rozhodování, nikoliv jen jeho dosud pozorované výsledky. Woodfordův model je jádrem predikčních modelů, které používají centrální banky v mnoha zemích. Poznatky, ke kterým ve své vědecké práci Woodford a před ním Hall došli, tak pomáhají vnášet větší existenční pohodu a jistotu do životů milionů lidí po celém světě.
