Badatel Šustek: Hrdinství nebývá masovou záležitostí, statečných Čechů ale bylo za války dost
Vojtěch Šustek je muž mnoha badatelských zájmů, nejvíce jej však zajímá československý domácí protinacistický odboj, pracuje jako archivář-specialista v Archivu hlavního města Prahy. „Němci považovali český národ za vyloženě nepřátelský a nebezpečný, Češi nebyli ochotní udávat,“ říká.
Jste vystudovaný archivář, sám jste ale v jednom rozhovoru prohlásil, že se za historika moc nepovažujete, jak to tedy je?
V letech 1986-1991 jsem vystudoval obor pomocné vědy historické a archivnictví na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Tento obor je starý více než dvě stě roků a zabývá se ukládáním, a zpřístupňováním historických pramenů i metodami práce s nimi. Toto studium je kvalifikací pro autory odborné historiografické literatury. Mým hlavním úkolem je shora uvedená péče o archivní fondy a služba badatelské veřejnosti, i těm žadatelům, kteří hledají doklady pro řešení svých úředních, třeba majetko-právních záležitostí. Na archivy se často obracejí soudy a úřady státní správy i samosprávy. Vedle této práce se věnuji historickému výzkumu. Tím rozšiřuji historické poznání stejně, jako to činí historici z čistě vědeckých historických ústavů.
Vaším výrazným zaměřením je bádání okolo vojenského útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha, potažmo celý protinacistický odboj. Proč jste se rozhodl věnovat se právě této historické etapě?
Dějiny odboje mě zajímaly doslova od dětství. Vděčím za to mým rodičům, kteří považují účastníky odboje za úctyhodné lidi, kterých je třeba si vážit. Měl jsem také to velké štěstí, že jsem postupně osobně poznal dosti vysoký počet mužů a žen, kteří v letech 1939-1945 sloužili v naší zahraniční armádě, pracovali v domácím odboji. Všichni byli nanejvýše sympatičtí a inspirativní lidé. Přál bych každému člověku dobré vůle, aby je mohl poznat osobně. Bohužel tito lidé již dnes nežijí.
Jak vnímáte samotný akt útoku na Heydricha. Mělo to smysl?
Otázku, zda mělo zneškodnění nacistického zločince smysl, považuji za nadbytečnou. Vím ale, že bývá často vznášena. Ten, kdo ji pokládá má zřejmě na mysli, jestli akce proti Heydrichovi 27. května 1942 významně přispěla k našemu osvobození. Zcela určitě ano, a velice vydatně. Zapomíná se na to, že Heydrich připravoval fyzickou likvidaci českého národa a ještě dříve, než na něj parašutisté zaútočili, zavinil smrt tisíců československých vlastenců a zorganizoval hromadné vraždy našich občanů židovského původu. Válku s Němci bylo nutné vybojovat, protože pokud by zvítězili, tak by dnes již český národ neexistoval. To se pochopitelně neobešlo bez českých obětí na životech.
Heydrich byl odstraněn v době, kdy se Němci cítili neporazitelní a obsazovali jednu zemi za druhou. Bylo to ještě před velkými porážkami wehrmachtu v bitvách jako byl třeba Stalingrad. Heydrichova smrt byla velkou ránou německé zpupnosti a jak se dozvídáme z historických pramenů, velice otřásla Hitlerem a ostatními nacistickými pohlaváry v Berlíně. Operace Anthropoid docílila úspěchu, jaký se během 2. světové války nepodařil žádnému odbojovému hnutí žádné okupované země.
Nepřipouštíte si ve výsadcích jednotlivých skupiny žádnou rozporuplnost?
Nepovažuji žádnou z akcí, které měli v letech 1941-1942 provést vojáci-parašutisté, a jenž naplánovala vojenská rozvědka Československé zahraniční armády, za rozporuplnou, tedy chybně naplánovanou, anebo nesmyslnou. Bohužel někteří parašutisté, navzdory jejich statečnosti a krajní obětavosti, zahynuli v boji s gestapem dříve, než svůj úkol mohli splnit. Vždyť i na bojištích obou front umírali denně muži na obou stranách ještě dříve, než mohli do boje účinně zasáhnout.
Dá se říct, že bylo dost Čechů, kteří byli v období protektorátu stateční?
Jak toto lze s odstupem doby hodnotit? Statečnost a hrdinství nejsou nikdy masovou záležitostí. Za německé okupace jsme ovšem měli tolik statečných vlastenců a hrdinů, že by nám mohly jiné národy závidět. Němci považovali český národ za vyloženě nepřátelský a nebezpečný. Z historických pramenů lze doložit, že gestapo uváděla v zuřivost neochota běžných Čechů udávat. Proto také Němci trestali smrtí i ty Čechy, kteří sice nepracovali v odboji, ale o odbojové činnosti věděli a přitom – řečeno dobovou propagandistickou mluvou – nesplnili povinnosti učiniti udání.
Zajímal jste se také o velmi kontroverzní a v povědomí laické veřejnosti dnes téměř neznámou postavu Josefa Pfitznera, o kterém jste napsal i knihu, kdo to byl?
V letech 2000-2001 jsem vydal dvousvazkovou edici německojazyčných dokumentů Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939 až 1945. Jedná se o úřední korespondenci německého nacistického náměstka primátora Prahy univerzitního profesora Josefa Pfitznera s vyšším velitelem SS a policie gruppenfűhrerem SS Karlem Hermannem Frankem. V prvním svazku je uveřejněna také edice Pfitznerova soukromého deníku zpracovaná docentkou Alenou Míškovou. Němec Pfitzner pocházel z pohraniční obce Petrovice u Krnova. Během první republiky se stal na Německé univerzitě v Praze profesorem východoevropských dějin. Byl skvělý historik, mluvil plynně česky a spolupracoval s českými historiky. To tehdy bylo něco nevídaného. Ve druhé polovině 30. let se z něho překvapivě stal fanatický nacista a od roku 1939, kdy jej okupační moc jmenovala náměstkem primátora, se stal germanizátorem Prahy a donašečem gestapa.
Na jakém konkrétním tématu pracujete nyní?
Dokončuji svazek 5 mé edice německojazyčných dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území protektorátu Čechy a Morava. Letos chci také dokončit rukopis monografie o zneškodnění Heydricha a teroru během heydrichiády.
