Nakažený brexit
Vláda britského premiéra Borise Johnsona se až pod velkým talkem veřejnosti a ostatních zemí rozhodla omezit volný pohyb osob během pandemie covid-19. Ani ta však neoddálí přibližující se konec přechodného období, v němž se Velká Británie nachází po oficiálním odchodu z EU. Oddálit jej, a předejít tak ekonomické katastrofě, může Boris Johnson. Navzdory apelům analytiků a expertů jsme však svědky stejného otálení jako u britských epidemiologických opatření. Jaké jsou motivace britského premiéra?
Současná pandemie koronaviru zcela zastínila dříve dominantní téma britských médií – odchod Velké Británie z Evropské unie. Devět z deseti nejčtenějších článků na webu deníku The Guardian pojednává o pandemii, podobně jsou na tom BBC či The Telegraph. Až komickým příkladem je pak twitterový účet agentury BloombergBloomberg Brexit, jehož správci místo trpělivého čekání na vývoj situace ohledně brexitu informují výhradně o koronaviru. Média však na rozdíl od Johnsona přesto upozorňují na nevyhnutelné: Británie musí zažádat o prodloužení přechodného období do konce června.
Bez dohody
Pokud se tak nestane, šance na dodržení prosincového termínu pro schválení dohody mezi EU a Británií jsou mizivé. Philip Rycroft, bývalý stálý tajemník ministerstva pro odchod z Evropské unie, řekl v rozhovoru pro měsíčník Wired, že jednání by ideálně měla být uzavřena do konce října a Britové „kvůli koronaviru riskují ztrátu dvou až tří měsíců, čímž by přišli o více než třetinu zbylého času, který je už tak velice cenný“.
V případě, že nedojde k uzavření žádné dohody do konce roku, budou Britové ve velice podobné situaci, jako kdyby už letos v únoru odešli bez dohody, jen bez roku času na přípravu. To by byla ohromná rána pro britskou ekonomiku, jelikož, kromě jiného, by veškerý obchod s EU začal probíhat za podmínek dohod Světové obchodní organizace. Renomovaný novinář Financial Times Martin Wolf navíc upozorňuje, že pandemie sama o sobě „může být větší ekonomickou hrozbou než krize let 2008 a 2009“.
Jednání a nemocný vyjednavač
Jedenáct vyjednávacích týmů zabývajících se jedenácti oblastmi od bezpečnosti až po rybolov mělo zasedat k diskusím už v polovině března. Okolnosti pandemie ale znemožnily jakákoli další osobní setkání a kvůli nepraktičnosti byly zavrženy i videokonference – týmy čítají na dvě stě úředníků. Situaci také příliš nepomohlo, když sám Michel Barnier, hlavní vyjednavač za Evropskou unii, minulý týden oznámil, že byl pozitivně testován na koronavirus. Za jistý pokrok by se dal považovat téměř pětisetstránkový návrh obchodních dohod, který podala Unie; ten ale podle bývalého bruselského zpravodaje BBC Adama Fleminga Británie odmítne, jelikož příliš připomíná unijní zákony. Datum i forma dalších jednání jsou zatím neznámé a ostří Damoklova meče prosincového termínu se nebezpečně kýve nad rozcuchem Borise Johnsona.
Proč, pane premiére?
K (ne)činnosti britského premiéra se nevyjadřují jen novináři. Johnson v úterý obdržel dopis od prvního ministra Walesu Marka Drakeforda, který na něj naléhá, aby zažádal o prodloužení termínu, dodávaje, že „teď není čas na rozjímání vzhledem k ekonomickému šoku, který by provázel změny v obchodních vztazích s EU“. Deník The Guardian ve svém editorialu zmiňuje dva důvody, které by Johnsona mohly k nečinnosti vést.
Prvním je strach, že bude v očích horlivých euroskeptiků působit slabě. Druhým by mohlo být přesvědčení, potažmo mýtus, že vytržení britských podniků z unijních trhů může proběhnout bez nákladů, ba dokonce být jinak prospěšné. Tato představa vychází z romantické vize Anglie jakožto silné a samostatné obchodní entity. Guardian však v časech krize volá po pragmatismu; Johnson by měl opustit svoji marnivost a zastaralou doktrínu. Zbývá jen dodat, že k heslu, jež britskému premiérovi vyhrálo volby, by se měla přidat dvě slova: Dokončeme brexit… ale pořádně.
