Rozdělení ČEZ levnější elektřinu nezajistí, energetika se stane hračkou politiků

Rozjíždí se jedna z největších majetkových a politických operací v české energetice od privatizace devadesátých let. ČEZ vytvoří novou dceřinou společnost, do níž přesune distribuci, prodej energií, trading, ČEZ ESCO, podíl v GasNetu a další části byznysu, které nestojí přímo na výrobě elektřiny. Hotovo má být v průběhu příštího roku. Stát si v nové firmě ponechá kontrolní většinu a zbytek prodá investorům buď přes burzu, nebo i napřímo.

To je první krok. Druhý je ale podstatně důležitější. V původním ČEZ má zůstat výrobní část: jaderné a konvenční elektrárny, uhelná aktiva či těžba. Právě tento „výrobní ČEZ“ chce stát dostat plně pod kontrolu. 

Politicky se to Babišově vládě prodává snadno. Energetická soběstačnost, bezpečnost a možnost zasáhnout při krizích. Po zkušenosti s rokem 2022 to zní jako silný argument. Kdo z voličů současné vládní koalice by po cenovém šoku z minulých let nechtěl, aby měl stát v ruce více nástrojů?

Bude levnější energie?

Jenže tady začíná první problém. Zestátnění výrobní části ČEZ samo o sobě neznamená levnější elektřinu. Stát už dnes vlastní v ČEZ zhruba 70 procent. Už dnes má obrovský vliv na strategii firmy, když může regulovat, zdaňovat, kompenzovat a vytvářet krizové mechanismy. Během energetické krize to ostatně také dělal. Nepotřeboval k tomu vlastnit ČEZ ze sta procent.

Stejně také nepotřebuje plně ovládat ČEZ k tomu, aby zvládl dostavbu Dukovan. Projekt nové jaderné elektrárny už dnes stojí na masivní státní účasti a garancích. Nová společnost Elektrárna Dukovany II, která investici do Dukovan připravuje, už je dnes z více než 90 procent ovládána státem. Tvářit se, že teprve úplné ovládnutí výrobní části ČEZ odemkne cestu k jádru, je jen část pravdy. Hlavním argumentem pro zestátnění výrobní části je fakt, že stát chce vzít na sebe riziko, které je pro běžnou burzovní firmu těžko stravitelné.

Jde o riziko

A tady už plán dává větší smysl. ČEZ čekají investice, které jsou drahé, dlouhé a politicky citlivé. Nové Dukovany, možná další jaderné zdroje, modernizace stávajících bloků, konec uhlí, náhrada části výroby plynem a posilování sítí nepatří mezi investice, do kterých by se soukromý kapitál rád pouštěl. A to nikde na světě. Soukromý akcionář má právo se ptát, proč má nést riziko investice, která má možná větší význam pro stát než pro jeho dividendu.

V tomto smyslu není rozdělení ČEZ nesmyslné. Oddělit strategickou výrobu od stabilnější zákaznické a síťové části je logickým tahem. Stát si nechá to, co je politicky a bezpečnostně nejcitlivější. Investorům může nabídnout část byznysu, který je srozumitelnější a pro mnoho zejména zahraničních fondů atraktivnější. Distribuce elektřiny a plynu není tak riskantní. Je to konzervativní infrastrukturní aktivum. Infrastruktura je přitom přesně to, co nadnárodní fondy v současné době rády kupují, pokud věří pravidlům regulace.

Prodej menšiny v nové zákaznické společnosti navíc může přinést důležitý vedlejší efekt. Trh konečně řekne, na kolik si aktivity ČEZ cení. Ne podle přání vlády, ale podle toho, kolik jsou investoři ochotni zaplatit za konkrétní část skupiny. To může být výhodné jak pro stát, tak i pro minoritní akcionáře, kteří získají jistotu nezávislého ocenění svého podílu.

Dobrá zpráva pro minoritáře

Z pohledu minoritářů je proto současná varianta pravděpodobně jednou z lepších. Horší by bylo, kdyby stát nejdřív přiklepl cenu za současný podíl na ČEZ, potom vyzval akcionáře k prodeji a nakonec se všichni roky hádali, zda to bylo málo, nebo ještě méně. A až následně přistoupil k rozdělení firmy. Pokud se část ČEZ nejprve ocení trhem, jde o zřejmě nejtransparentnější přístup i z hlediska možných budoucích právních sporů.

To však neznamená, že plán nemá rizika. Má je. A jsou velká. Jakmile bude výrobní ČEZ plně státní, stane se z něj mimořádně lákavý nástroj. A česká politika má s lákavými nástroji jednoduchý vztah. Dříve či později po nich sáhne. Jednou kvůli cenám pro domácnosti. Podruhé kvůli průmyslu. Potřetí kvůli dividendám, které mají zalátat díry v rozpočtu. Vždy se najde dobrý důvod, proč by zrovna tentokrát měla firma pomoci státu, občanům nebo konkrétní skupině voličů. Pokud stát bude chtít některým voličským skupinám ulevit, tak to bude nepochybně na úkor ziskovosti ČEZ. Ten tak nakonec ani nemusí mít dost prostředků na dříve avizovaný cíl, a to výstavbu nových bloků v Dukovanech a v Temelíně.

Se zkratkou před voliče

Stejně problematickým je slib, že zestátnění pomůže lépe ovlivňovat ceny. Výrobní část je jen jedna část řetězce. V nové dceři má zůstat prodej, distribuce, obchodování a část síťové infrastruktury. Stát si v ní sice ponechá většinu, ale až 49 procent může prodat. Obchodní část bude dál fungovat v tržním prostředí, i když výrazně regulovaném. Představa, že plně státní výrobce automaticky zlevní elektřinu pro lidi, je politická zkratka.

Představa, že stát všechno vyřeší lépe, je ještě nebezpečnější. Stát může nést riziko, které soukromý investor nést nechce. Může garantovat dlouhodobé projekty. Může chránit strategickou infrastrukturu. Ale musí přitom odolat pokušení řídit firmu jako ministerský odbor nebo předvolební pokladničku.

Vznik nové dceřiné společnosti je tedy jen první technický krok. Skutečná otázka přijde až potom. Umí český stát vlastnit strategickou firmu tak, aby z ní neudělal nástroj každé další vlády? Umí oddělit energetickou bezpečnost od politického marketingu? Umí říct voličům, že kontrola něco stojí?

Pokud ano, může být rozdělení ČEZ začátkem nové etapy české energetiky. Pokud ne, bude to jen další drahá cesta k tomu, aby stát získal moc nad firmou, kterou pak nebude umět používat.