Dům v Sudetech dává zapomenout na všechno zlé. Nový začátek je vepsaný do fasády i mlatových cest

Neposkvrněná běloskvoucí fasáda domu v Krušných horách je protikladem k místní půdě, která hodně pamatuje – vysídlení i příchod nových obyvatel. Později se bývalé hospodářské stavení změnou poměrů proměnilo na rekreační centrum a nakonec dosloužilo. Díky architektům, rekonstrukci a nové fasádě nyní září napříč Sudety jako symbol nové naděje pro domy i pro lidi.

„O původních majitelích jsme nic nenašli, ačkoli jsme se o to snažili. Dům jsme prostě měli před sebou, byl už ale mrtvý. Působil spíš jako Frankensteinovo monstrum, sešitý ze zbytků. Sám o sobě už v sobě neměl historii, tedy ne jinou než svůj objem a základy. Pořád ji ale mělo to místo a příběh masivního opuštění kraje. To převyšuje historii jednoho domu,“ líčí Jakub Filip Novák z ateliéru No Architects.

Hory, které přišly o duši

V Krušných horách žilo v první polovině minulého století téměř výhradně jen německy mluvící obyvatelstvo. Po roce 1945 nedobrovolně zanechalo kraj v podstatě pustý, v pěti stovkách vylidněných vesnic zůstalo na 1500 opuštěných domů. Část z nich obsadilo nově příchozí obyvatelstvo, lidí však nebylo dost na to, aby kraj znovu zaplnili nebo aspoň udržovali. Některé domy zůstaly už navždycky prázdné. Ne tak stavení na samotě. Po válce se z někdejšího statku stalo rekreační centrum a jako takové přežilo až do dnešní doby.

„Pro nás to nebyl příběh jednoho opuštěného domu, jaký najdete všude, tady zmizela celá životní soustava. Hory přišly o srdce i duši,“ míní Novák. Na jedné straně odešli ti, kdo místo milovali, na té druhé je to o něco složitější. „Vzájemné křivdy neumíme posoudit. Dnes je snadné odsun kriticky odsoudit, když pak ale vidíte na fotkách v obci vyzdobenou Hitlerstrasse, zjistíte, že tu obyvatelstvo přepadalo české četníky, a když se nechtěli vzdát, přivedlo jejich ženy a děti před stanici jako rukojmí, už to není tak romantické,“ dodává architekt s tím, že se úsudek zkomplikuje ještě víc, když člověk zacouvá ještě dál do historie, do doby, kdy území patřilo pod Rakousko-Uhersko. Žádní Češi tady tehdy nežili. A stejně se pak najednou přihnali, aby převzali místní radnici.

K rekonstrukci zdejšího domu se proto architekti rozhodli přistoupit docela jinak, cílem bylo zapomenout na všechno zlé, co se tu stalo, a začít znovu. „Od tragédie, během které Krušné hory osiřely, je to už 80 let, to je jeden plný lidský život. Chtěli jsme se proto odpoutat od mýtu věčně opuštěného a chátrajícího kraje,“ uvádí Novák. Snad i proto nakonec padla volba na bílou barvu.

Svobodu louce!

Zanedbaný areál koupil manželský pár. Místo bylo neobyvatelné, do ruiny ale ještě kousek chybělo. Podle Nováka stavení dosloužilo, bylo překonané, přežité, a proto také smutné. Ateliér No Architects si rodina vybrala po zkušenostech z předchozí spolupráce.

Na začátku ještě nebylo jasné, jak velkou proměnou stavení projde. Začalo se bouráním. I proto, že k původní samotě přibyly během desítek let nové objekty roztroušené po louce. Jejich existence nedávala architektům a novým majitelům smysl, tak šly k zemi. To platilo i pro velkou přístavbu pár metrů od původního domu, o níž Novák mluví jako o horské pseudochatě s tatransky prudkou střechou. Stavělo se v její stopě.

Současnou podobu areálu tvoří původní stavení doplněné o novostavbu, oba objekty jsou propojené zastřešeným pásem, jenž se dá uzavřít a může tak obyvatele úplně chránit. „Obecně bylo naším cílem tu roztroušenou zástavbu zkonsolidovat do jednoho propojeného domu, solitéru na louce, který se sjednotí vlastní gravitací a louku nechá loukou,“ vysvětluje zakládající člen No Architects.

Plán B na zastřešené terase

Novostavbu si majitelé zvolili pro vlastní přechodný domov, v původní budově obnovili tradici rekreací, jež spočívá také v poskytnutí zázemí pro dětské tábory. Nejen táborníci využijí zastřešenou terasu, která může v případě deště sloužit jako jídelna i herna, to vše na dohled divukrásné přírodě. Je to takový plán B pro každého, kdo sem přijede. Novák dodává, že zároveň lze prostor otevřít tak, že mezi domy proteče louka jako potůček mezi balvany.

Kromě toho je tady společenská místnost, lyžárna a dětská herna. Jde tak v podstatě o velkokapacitní horskou chatu k pronájmu. „Je to podle mě takový sen každé rodiny, která tu může uspořádat velký rodinný sjezd, zároveň sem ale jezdit sama a současně dům komerčně provozovat a pronajímat. Není to stejné jako cizím lidem pronajímat vlastní chalupu, ale ani to není primárně hotel či penzion. Je to svébytný příběh, způsob, jak sdílet krásné místo s ostatními, a přitom o něj tak úplně nepřijít,“ míní Jakub Filip Novák.

Umění čelit krušnohorskému podnebí

Historické stavení lze od toho novodobého poznat na první pohled. Ačkoli se obojí topí v bílé, každý dům se řídí svými vlastními pravidly. Původní dům má zdobné prvky, k nimž architekty inspirovaly nalezené štuky. Některé řemeslné detaily, jako je tesařsky zdobené ukončení přesahujících krokví či oblé zakončení okapů, použili jako poctu někdejším stavitelům. Novostavba je naproti tomu minimalistická, zděná, s betonovými stropy a dřevěným krovem.

Ve stejném duchu jsou vybaveny interiéry. Tvoří je dub, ocel, laminát a keramika. Apartmány i správcovský dům jsou jednoduché a útulné, tak aby odolaly měnícím se návštěvníkům. „Odolné by měly být i tváří v tvář těm nejnáročnějším hostům, tedy rozjařeným dětským táborníkům, kteří se tu pohybují šťastně a divoce, s vlasy od kouře, prsty od smůly a občas s nějakou tou krásnou přírodninou v ruce,“ uvádějí architekti.

Pódium s výhledem

V ubytovací části v přízemí starého domu se nachází společenská místnost s kuchyní, velkým stolem, krbem a vyvýšeným pódiem. Autoři o něm mluví jako o povalovacím pódiu, je odsud navíc krásná vyhlídka do kraje. Celkem jsou tu k dispozici tři apartmány, dva dokonce přesahují do patra. Provizorní domov tu může najít dvacet dospělých a skoro dvojnásobek dětí.

Projekty studia No Architects stavějí na spolupráci architekta a vizuální umělkyně, což je vidět také na této realizaci. Solitérní stavby s propojovací chodbou dostaly ocelovou střechu. Chrání stavení před náročným počasím, které v Krušných horách přináší skoro každý den déšť, byť někdy jen v podobě osvěžující letní sprchy. Ani vítr z krajiny neodchází. Odolnost je tak velmi důležitá. Nový je rovněž podstavec z místního kamene. „Kdysi pestře osídlený kraj pohltila příroda, což znamená, že pro kámen si stačí dojít do lesa, kde je jedno zbořeniště za druhým,“ komentuje to Novák.

Počasí a také budoucí hojná přítomnost dětí rozhodly o tom, že okna jsou vyvedená z nerozbitného skla a orámovaná nezdolným železem. Kromě bílé fasády je tu i bílý štěrk na mlatových cestách, aby snad o nové kapitole domu bylo jasno docela.

Slunce uložené ve svahu

Místo odolává výstřelkům počasí také zevnitř. Léto je zde krátké, sníh padá i 100 dní v roce, na hřebenech dokonce přes 200. Průměr ročních teplot obchází kolem čtyř stupňů Celsia a spadne tu dvakrát víc vody, než je celostátní průměr srážek. Architekti proto k domu navrhli zemní kolektor, který akumuluje energii vloženou sluncem do svahu. Skrze něj se objekt vytápí a voda ohřívá. Voda z nově vyvrtané studny se přes lidský život převalí do kořenové čističky. Poháněná je energií z fotovoltaické elektrárny. Soláry jsou součástí zelené střechy, jež je zahloubená do hospodářské části domu. Vše, co je potřeba, jako kamery, světla či žaluzie je možné ovládat na dálku přes satelitní spojení. Je zde také požární nádrž, kterou vyžadují předpisy. Slouží k uhašení případného požáru bílého objektu i sousedů.

Není jich tu mnoho. U cesty, několik desítek metrů daleko, je rekreač­ní chata. Jinak nic. Lesní cesta sem vede několik kilometrů z malé osady o osmi až deseti domech. Snadno na ní lze ztratit signál. „Nelehce se pak cesta na samotu hledá. Sám jsem se na první dvě návštěvy musel vracet někam k signálu, prohlédnout si mapu a pak jet po paměti,“ vzpomíná Novák. Býval to zkrátka zapomenutý kraj. Dnes je připravený na nové vzpomínky.