Makáme nejvíc v Evropě, ale bohatství to nepřináší. Česko se za pět let neposunulo ani o půl procenta

Česká ekonomika má problém jménem produktivita. Je to záležitost, kterou už nelze dál přehlížet – za posledních pět let totiž produktivita práce v tuzemsku celkově nevyrostla ani o půl procenta. To nás v rámci EU řadí na čtvrtou nejhorší příčku za Lucemburskem, Itálií a Francií, tedy výrazně bohatšími zeměmi, jež se navíc potýkají s fiskálními problémy.    

V dlouhodobém horizontu je produktivita alfou a omegou ekonomického růstu. Česko, které se zaseklo uprostřed dodavatelských řetězců s relativně nízkou přidanou hodnotou, teď musí dohánět roky slabých investic do inovací a pomalé přijímání nových technologií.

Veškerý hospodářský růst od roku 2021 byl tažen buď tím, že nás pracovalo víc, nebo že jsme pracovali déle. Vratký charakter ekonomického (ne)růstu posledních pěti let vynikne teprve ve srovnání s průměrným ročním růstem produktivity práce ve dvou dekádách před pandemií: ta dosahovala tří procent!

Zatímco dopad na ekonomický růst může na někoho působit poněkud abstraktně, produktivita je klíčová i pro viditelnější oblasti, jež ovlivňují to, jak se lidé mají. Růst mezd, který není doprovázený úměrným zvyšováním produktivity, bude v dlouhodobějším měřítku pouze generovat inflaci. Období slabého růstu produktivity u nás však už trvá natolik dlouho, že je možné pocítit i jeho průsak do společenských nálad – lidé začínají vnímat, že jediná cesta k vyšším příjmům vede skrz více odpracovaných hodin, v nichž jsme už před pandemií byli evropskými premianty, a ne skrze inovace a „chytřejší“ práci. To snižuje důvěru v ekonomický i společenský systém a může vést k silnější podpoře antisystémových politických sil.

V krátkém období se ekonomický růst dá podpořit vládními výdaji, nižšími úrokovými sazbami nebo rozpouštěním úspor. Ani jeden ale není udržitelným zdrojem dlouhodobého růstu. A ostatní strukturální zdroje růstu, jako je růst populace, rychlé zvyšování investic či liberalizace mezinárodního obchodu, už dodatečný impulz v budoucnu také spíš nepřidají – to platí zejména pro vyspělejší ekonomiky, včetně Česka.

Bez produktivity nejsou koláče

Dlouhodobý růst neboli ekonomický potenciál formují tři hlavní faktory: dva zdroje, kterými jsou pracovní síla a kapitál, a pak právě souhrnná produktivita, tedy jaké množství výstupů je ekonomika schopná vyprodukovat s využitím výše zmíněných zdrojů.

Především u pracovní síly je výhled do budoucna chmurný. O vyprázdněném trhu práce a chybějících zaměstnancích se v Česku mluví už dlouho a to, jak rychle trh práce doslova pohltil několik set tisíc Ukrajinců, je toho důkazem. Existují sice oblasti nevyužitého potenciálu, zejména u žen s malými dětmi a starších pracovníků. Jejich využití ovšem brzdí mimo jiné nedostatek flexibility u zaměstnavatelů a nedostatečně rozvinutý systémem zkrácených úvazků. Ani v těchto případech ale není potenciál bezedný.

Totéž platí u kapitálu. Jeho zásoba má v Česku hlavně kvůli průmyslové struktuře ekonomiky rychlé tempo odpisu – to znamená, že každý rok potřebujeme investovat velké prostředky jen kvůli tomu, abychom nahradili opotřebení výrobních linek. Oproti zahraničí však máme mezery i ve využití kapitálu. Patrně tou největší je velké množství prostředků domácností, jež leží na konzervativních spořicích účtech nebo v nemovitostech namísto toho, aby směřovaly do produktivních investic.

Podpora vyšší míry investic do rizikovějšího produktivního kapitálu je tedy určitě namístě, ale ani ona není všespásná. Obloukem se tak vracíme k produktivitě, tedy schopnosti efektivnějšího využití stávajících zdrojů v podobě pracovní síly a kapitálu. Ve své podstatě nejde o nic jiného než o tolikrát vzývanou výrobu s vyšší přidanou hodnotou – se stejným množstvím pracovníků a strojů vyrábět hodnotnější zboží nebo poskytovat hodnotnější služby. A tím se životní úrovní přibližovat k bohatším západním zemím. Výhled do budoucna nám ani moc jiných možností neskýtá.

Trpí celá Evropa

Slabý růst produktivity není jen výsadou Česka. V posledních letech jím trpí i zbytek Evropy, zatímco Spojené státy se nám v této metrice čím dál více vzdalují. Právě to bylo hlavním impulzem pro vznik takzvané Draghiho zprávy, jež dává Evropské unii obsáhlý návod, jak růst produktivity podpořit. Bez toho Evropa nemůže ani pomýšlet na strategickou autonomii ve světě, kde roste geopolitické napětí a kde se ekonomika stále více fragmentuje do regionálních bloků.

Česko, Německo i celá Evropa v minulosti spoléhaly na vývoz zboží a vysoké obchodní přebytky. S vysokými cenami energií, americkými cly a rostoucí, navíc státem subvencovanou konkurencí z Číny, je dnes tento model prakticky odepsaný. Pokud se má ale evropská ekonomika dlouhodobě více přeorientovat na domácí poptávku, bez silnějšího růstu produktivity, který dokáže domácí poptávku generovat, to nepůjde.

Co zlepšit?

Jak tedy růst produktivity nakopnout? Konkrétní recept není snadné nalézt, nicméně základní ingredience známe už dlouho a již zmíněná Draghiho zpráva je shrnuje dobře. V Evropě potřebujeme odbourat přetrvávající bariéry na (často jen formálně) jednotném vnitřním trhu a nechat konkurenci, aby vytvořila tlak na růst produktivity.

Z hlediska evropské integrace je třeba rovněž dokončit unii kapitálových trhů, tedy harmonizaci investičních pravidel a regulací k vytvoření více propojeného kapitálového trhu v rámci EU. To otevře evropským firmám i jiné zdroje financování než jen současnou přílišnou závislost na bankovních úvěrech. Smyslem je mobilizovat právě úspory domácností, jež dnes leží na konzervativních vkladech, do produktivních investic napříč Evropou, a to zejména pro menší, rychle rostoucí firmy a startupy – tak jak je to nyní běžné ve Spojených státech.

Posledním nezbytným integračním krokem je zavedení takzvaného 28. režimu zakládání firem napříč celou EU. Jde o alternativu k těmto pravidlům v jednotlivých členských zemích, která umožňuje firmu založit s minimálními finančními i administrativními náklady a možností fungovat napříč státy evropské sedmadvacítky. A to včetně harmonizace pravidel pro akcionáře a zaměstnanecké akcie či insolvence. Právě to by evropským startupům pomohlo růst rychleji – díky přístupu na celý evropský trh a snížení administrativních nákladů.

Na úrovni jednotlivých zemí jsou to pak investice do faktorů, jež zvýšení produktivity zajišťují: ono pořád vzývané vzdělání, věda, výzkum, inovace a základní infrastruktura. Produktivita a inovace jdou spolu ruku v ruce. U nás ale v posledních letech kráčíme spíše opačným směrem – podíl obyvatelstva s terciárním vzděláním stagnuje, na všeobecných středních školách nejsme schopni zajistit dostatečnou kapacitu a ani daňové odpisy a systém investičních pobídek nefungují tak, jak mají. Výdaje jak na vědu a výzkum, tak vzdělání v Česku stagnují dokonce pod průměrem EU.

AI jako šance i past

Velkým příslibem do budoucna ohledně produktivity je umělá inteligence (AI). Zatím jsou její dopady na produktivitu obtížně měřitelné a koncentrované pouze v několika málo odvětvích, to se však v nejbližších letech pravděpodobně dramaticky změní.

Ve světovém měřítku nemá Evropa, co se týče využití AI, špatnou startovní pozici – má bohatou, vzdělanou a na světové poměry digitálně schopnou pracovní sílu, a tak by měla z využití AI dokázat těžit. Stejně tak je nadějné využití AI a automatizace v pokročilém průmyslu, kde Evropa v mnoha odvětvích stále hraje prim. Nejsme to sice my, kdo ty nejpokročilejší modely vyvíjí, a ani neprodukujeme většinu polovodičů nebo mikročipů, které tvoří fyzickou kostru AI.

Obojí je ale jen zástupnou věcí v porovnání s potenciálem, který má adopce umělé inteligence právě na produktivitu práce. Otevřenou otázkou zůstává, jestli Evropa dokáže využít takzvanou smart second mover advantage. Jde o to, že se AI vyvíjí extrémně rychle a většina účastníků se soustředí na vývoj nových modelů, zatímco jejich využití v jednotlivých oborech často teprve objevujeme. První využivatelé se tedy mohou dostat do slepých uliček, nebo mohou narazit na nákladný vývoj. Pokud ovšem Evropa dokáže využívání AI deregulovat a udrží silné konkurenční prostředí i otevřené standardy mezi jednotlivými AI modely, má velmi dobré předpoklady stát se tím „druhým“ v pořadí, který dokáže výhody AI vytěžit, aniž by nesl náklady na vývoj.

Není tedy jakkoli přehnané tvrdit, že produktivita je skutečně základním kamenem prosperující ekonomiky. Problém se zaseknutou českou produktivitou je ale ve veřejné debatě pořád teprve v plenkách, přestože bychom už měli bít na poplach.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Ekonomii vystudoval na univerzitách v Londýně, Glasgow a Miláně. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.