Amorphis se dál usazují v žánru rocku
Mimořádné období i zlaté žně slavili finští Amorphis mezi lety 1994 a 2001, tedy průlomovým albem Tales from the Thousand Lakes počínaje a konče pátým v pořadí Am Universum, na němž se vývoj kapely završil. Za toto období ušla šestice dlouhou cestu od temně metalových kořenů, na něž naroubovala folkové motivy, výrazné melodie, klávesy i střídání hrubého vokálu s melodickým, až k odlehčenému stoner-rockovému výrazu, který nepostrádal ani tradiční finský nádech, ani pro skupinu typická témata a nálady.
Po desetiletí následující hledali Finové rovnováhu mezi novým výrazem, dalším příklonem k rockovým polohám, a i tím i ke střednímu proudu, a oprašováním, respektive znovunalézáním kořenů. Dobrou zprávou je, že novinka Under the Red Cloud ji znovu zachycuje v plné síle. Deset (na limitované edici dvanáct) skladeb má blízko ke klasickému stylu Tales. Jsou vystavěné na jednoduchých, zato výrazných motivech, nijak nezapírajících inspiraci v lidové hudbě, zdobí je klasické, místy záměrně šablonovité střídání vokálů i texty. Ty sice již nejsou převzaté z národního eposu Kalevala, ale mají alespoň podobný kanonický nádech.
Diametrálně odlišná je však produkce. Zvukový finiš byl slabinou jak Tales, tak především jeho dodnes ne zcela doceněného následovníka Elegy (1996). Tentokrát se Amorphis inspirovali u generace následovníků vyrostlých na nahrávkách Amorphis. Ta fúzi metalu s folkem na konci devadesátých let přetavila v samostatný žánr. Zvuk je průzračně čistý, úderný, ryze moderní, ale až zbytečně vyčištěný, se zbytečnou pachutí chemie. Paradoxně vystavuje kapelu jejímu nejzranitelnějšímu místu, s nímž si často nevěděla rady: jak v jádru jednoduché, produkčně však bohaté a rozvrstvené písničky důstojně přenést na pódium. Přispívá i k tomu, že navzdory kvalitě písniček se novinka ohraje, což o klasických albech nelze říci ani po patnácti či dvaceti letech.
Amorphis: Under the Red Cloud
Vydavatel: Nuclear Blast, 2015
Hodnocení: 80 %
